- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
měl sice jen šest pater, ale podél schodiště vedla (asi požární) šachta s žebříkem, a moje kamarádka Milena (bylo ji devět, zatímco nám ostatním žabcům kolem čtyř a pěti, takže byla skoro dospělačka) uskutečnila ten hrdinský čin, že prolezla tou temnou šachtou po žebříku z přízemí až do šestky, kde jsme na ni čekaly v posvátné úctě, pro mně zůstala největším hrdinou všech dob
My jsme přelézaly zábradlí balkónů ve vrchních patrech, dnes bych se za to nafackovala, stačilo, aby ujela noha..
Jezdili jsme tam z Brüxu rychlodráhou. V Koldomě bydlela matčina kolegyně s rodinou, takže znám i vnitřek. Dík za vzpomínky!
Ráda vzpomínám, obzvláště v tom nejpříjemnějším duchu.. díky
V Mostě, ve staré nemocnici a v Koldomě prožila první týdny svého života. Moc ráda jsem si početla, co to bylo za místo, odešli jsme odtud když mi bylo právě jen pár týdnů.
Děkuji
Zdravím koldo-mačku
Paní Yvet, u nás v domě máme také dvakrát 11 schodů. Ke mně 6 x11 Ale to není podstatné, jsem zatím relativně v poho. Pamatuji se na malý činžák mého dětství, byl také plný zákoutí, měl za sebou zahradu. Už neexistuje, byl zbourán. V hlavě však zůstal. Jste tajnůstkářka, myslel jsem, že když jste ve výběru, nebudete mít čas a Vy napíšete další hezký článek. Já jsem také dnes aktivoval drobotinu, takže jsem chvíli nestíhal. Ale k Vám je to jeden klik(mám Vás v oblíbených), tak mne nic neomlouváZdraví Jiří
Milý Jiří a to si představte, že na vás chystám dnes článek další, chvilku po šesté Je starší, ale stále aktuální aneb Nevíme dne ani hodiny
Ty vzpomínky jsou tak živé.. mám obrovské štěstí, že jsem se vrátila tam, kde bylo hřejivě a teploučko jak v klubíčko smitané vlny. S psychikou to dělá divy Posílám úsměv Ivet
a jak tě tam najde pošťačka? Neumím si to představit...kolik má vchodů?
Do každého patra vede dvakrát 11 schodů, ale jinak jsou tu čtyři, občas fungující, výtahy, z toho jeden nákladní, ovšem do toho nákladního se nevejdou nosítka ze sanity, tudíž mě osobně nosí pěšky po schodech v náručí.. užívám si to
Pošťanda je stálá, zná tu všechny, ode mne má klíče
naposledy jsem tam ale byl v roce 1971,kdy tam slavili mí prarodiče zlatou svatbu a v desátém patře bydlel můj strýc s tetou, prostory v tomto domě mi vždy připadaly jak z jiného světa.