Toulám se
Měla jsem to štěstí, že jsem nejen neopomněla nechat nabít vozík, ale zároveň se našla náruč muže, jenž mne do śedačky naložil a to vše násobily sluneční paprsky i teplý jarní větřík. Každá procházka má své kouzlo, naplňuje, nabízí, dodává, přináší tolik potřebnou energii, která chtě nechtě na lůžku ztrácí na intenzitě.
Jsem snivá, jsem bláznivá v tom dobém slova smyslu a do hučení motorku pod sedačkou broukám své vlastní melodie, které nikdy černí neušpiní notový papír. Bledulky mne přivádí do transu, narcisky vyvolají bezděčné pátrání mysli v dávných hodinách přírodopisu. Jak málo vlastně o tom vím. Jak málo znám vlastní okolí a druhy stromů, na které jindy toužebně pokukuji z okna. Jenže vozík je rychlý, já nedočkavá a než si stačím vynadat za svou neznalost, trhnutím sjíždím obrubníky, posměšně se tvářící jako bezbariérové.
Možná mi tu někdo, znalý věci, vysvětlí, proč je chodník z jedné strany uhlazen, zatímco na druhé si nenadálým pádem předních kol nechtěně poskočím a sjedu na sedačce. Jistě, jsem opatrná, své tělo mám, i přes jisté nedostatky, ráda a rozbíjet si ústa nemíním. Navíc, oč je asfaltová cesta sametovější, o to je chudší na mnou vyhledávané traviny, křoviska a kamení. Vyměnila jsem pohodlí i směr a kola se rozdrkotala na lesní pěšině. Slunce jen poskrovnu vystřelovalo šípy mezi větvemi stromů. Hluk ze silnice ustal a nahradil ho zpěv ptáků, ukrytých v korunách.
Balzám na duši.
Je to nesrovnatelný pocit vést se sama. Do té doby závislá na pažích druhých. Opravdu nezávidím těm vozíčkářům, kteří každý metr cesty pokořují silou vlastních bicepsů. Vozík mne poslouchal jak hodinky a kopec se nezdál překážkou. S vnoučátky jsme předháněly vítr. Vlasy mi občas přelétly přes tvář a ofina zůstávala viset na řasách. Vůně půdy, vůně mízy, vůně dřeva. Byla jsem tak svobodná, nemyslela jsem na nehybné nohy a mokrou plenu. To, básněmi opěvované, jaro mi dodávalo tolik kuráže a síly, rozkvétala jsem stejně jako prvosenky pod zapadlou lavičkou. Popojížděla jsem lesíkem, vozík se kymácel a vnučka Kačenka mi sypala do dlaně kamínky. Pro mne to byla úžasná chvilka štěstí. Pryč byly zprávy plné politických tahanic, pryč byly večery netečnosti i snění.
Mám se hezky.
I když všechno hezké jednou končí a vozík bude zase zaparkován v chodbičce, přesto i na posteli září ony plamínky prožitého. Kočky zavrní a lehnou si mi k boku. Já přivřu oči a promítám si ty chvíle uprostřed lesní klenby. Zase slyším cvrčky v trávě a muška se mihne kolem hlavy. Vítr proběhne listovím a starý ztrouchnivělý pařez zavrže pochodující linkou mravenců. Mraky se prohání za oknem a má ruka bezděčně napodobí akordy na pianinu. V myšlenkách se proháním pěkně po svých kolem lánů šeptajícího obilí. Jedna hodina, zlomek času mi vlévá novou naději do příštích dnů. Mám z čeho brát a mám se na co těšit.
Třeba už zítra zaskřípají dveře v pantech a ozve se: "Ivet, jedeme ven!"
...
Vlak zahoukal
a
rozverná ústa křovin
se
prachem
oplodnila
Zápach
rozpáleného
železa
rozhrnul
okolní vzduch
a
puch
rozvířil
laciné voňavky
přihlížejících
Smích
i
nevole
ochromily
těsnící se hloučky
Kroužky dýmu
z
pohozených cigaret
se kroutily
v groteskním pitvoření
Mžení
přešlo
do deště
Kleště dveří
zacvakly
a
míhající se
krajina
přitáhla zrak
..
Vlak zahoukal
…
Babka v šátku
ošatku
tiskla k hrudi
Budí dojem
nevrlé
hospodyně.
V klíně
stesk dlaní
Mužík
s taškou
a zabalenou kosou
kdysi bosou nohou
šimral
vzrostlou trávu
Hlavu holou
nepočítaně vrásek
Zasek se v pohybu
…
Já u dveří
oči měří
kosu
i
ošatku
látku
opranou na těle
Mám
se skvěle
Bez řečí
i s napětím
se
těším
na
své
vzdálené
přátelé
Iveta Kollertová
I s vozíkem si dojedete za štěstím
Každá toulka přírodou má své kouzlo, ale jak a co cítí ležák, kterému narostla křídla? Usedněte, prosím, já vás provedu zvířecí říší.
Iveta Kollertová
A ty se ptáš, co já?
Omlouvám se za vypůjčený titul z písně a za tykání. Druhý sváteční den po Štědrém dnu by měl být odlehčený, nehnat k depresím všeho druhu, nekritizovat kdejakou prkotinu v okolí a nenaříkat nad drahotou, nízkým invalidním důchodem nebo politickým šachmatem. Pojmu tedy článek po svém.
Iveta Kollertová
Obyčejný výjezd sanitou? Ale kdeže..
Znáte mne, nejsem příznivcem negativních zpráv, uplakaných večerů či ukňouraných stížností na děj kolem nás. Vím ale, že je onen příliš optimistický pohled na svět leckdy brán jako nepatřičný, nevhodný a uměle hraný. Ne tak u mne, vločka v oku mě rozesměje, do závějí rýpu klacíkem, ačkoli vím, že se nedostanu dál než dva metry od vchodu.
Iveta Kollertová
Dvakrát v roce Vánoce
Nejsem příznivcem hromadných oslav i svátků, jen vánoční dny se poněkud a chtě nechtě dotýkají každého z nás. Srdce jihnou, nevraživé pohledy mizí a příslušnice něžného pohlaví smýčí, gruntují, perou, čistí. Já ne..
Iveta Kollertová
Jak se žije v zimě za pouhým oknem?
Bezvadně a lituji ty, kteří zimu nemusí a přesto ráno co ráno stopami kopírují ty druhé. Ačkoli mne táta učil prvním krůčkům s bruslemi na nohách nebo předváděl výšlap v lyžích, téma zimní mne míjelo na sto honů. Jsem, holt, teplomilka.
Iveta Kollertová
Zastav se a stav se
Rok od roka je mé bilancování uplynulého času škrobenější a odměřenější. Ne, že by nebylo, co hodnotit, ale nějak se mi nechce vracet a připomínat si chyby, kopance i úspěchy. Bez komentáře zůstává zdravotní stav, i když, proč si to nepřiznat, neměnný je pořád lepší než zhoršený. Ale dnes udělám výjimku a pokusím se lehce shrnout uplynulý rok.
Iveta Kollertová
Mobilní imobilita
Řekne-li se ležák, mihne se před očima a díky obrazotvornosti člověk starý, vetchý, posetý vráskami, jak schoulen pod peřinou, upřeně zírá na jedno místo.
Iveta Kollertová
Moment zániku
Hodinová ručička se pomalu sunula po kulatém ciferníku a doba oběda se blížila. Po nebi se líně sunuly mraky a měnily tvary. Dívala jsem se do dálky a zaposlouchala se do prozpěvování vrabčáka za oknem. Klid, popolední pohoda po dobrém obědě. Nic nenasvědčovala blížícímu se strachu a bolesti. Přicházelo to pomalu, plíživě jak prodloužený stín od plynové lampy v podvečerní uličce. Nervózně jsem se posunula na posteli a zhluboka nadechla.
Iveta Kollertová
Po starých koldomských schodech
Koldům, můj milovaný, zatracovaný, unikátní Koldům. Těch let, kdy jsem poznávala každé zakoutí, místa na schovávanou. Tajemnost, láska, pláč, radost i strach ze suterénů.
Iveta Kollertová
Mám se pořád hezky
Tak nějak se nám dny nemění, rána i večery do tmava a nálada úměrná počtu vypitých sklenic kafe. Děj, probíhajíci ve čtyřech stěnách, by se dal shrnout třemi větami, ale jelikož nejsem přítelem strohého sdělení, rozvedu myšlenky, přidám synonyma a popíšu stav tak, jak ho vidím já.
Iveta Kollertová
Podzimní courání
Blížící se zima mi stahuje hodiny venku na minuty a čas, strávený v pološeru, prodlužuje stíny v pokoji, jinak laděného do letních šatů.
Iveta Kollertová
Razítko na mobilitu
Budiž povzbuzením i návodem veškeré dění kolem získání elektrického vozíku. Mám to v kapse nebo ne?
Iveta Kollertová
Božský koncert "božského" Karla Gotta
10.10.2010 - datum, které se nezapomíná a pro mne symbol vzpomínky na totální sebedestrukci, naději i splnění dlouholetého snu.
Iveta Kollertová
Jak jsem málem přišla o rozum
Nemám nic proti vyšetření čehokoli, koneckonců, po absolvování kolonoskopie i gastroskopie v jeden den, mne nemůže hned tak něco rozházet, ale přiznám se, nemám ráda psychology.
Iveta Kollertová
Příspěvek na auto, díky vám!
Nerada prosím o cokoli. Nerada se doprošuji pomoci, byť by byla vcelku dosažitelná. Výhody handicapovaného člověka šly doposud mimo mne, pokud nepočítám polohovací postel na dálkové ovládání. Ale i její získání nebylo mou iniciativou, navíc doplatek v částce tří tisíc byl tenkrát nad moje možnosti.
Iveta Kollertová
Jak jsem na úřad (ne)dojela
Vyrušení z každodenního stereotypu bývá načerpáním energie a sil do dnů, kdy není paží, které by mne vyvezly ven. Nestěžuji si, naopak bych den natáhla na 26 hodin a zrušila bych noc.
Iveta Kollertová
Lucka Bílá, Karlův most a nevidomý svět
Zdá se to nesrovnatelné, ale mé dnešní vyprávění zavede do hlavního města, do divadla Ta Fantastika, na Karlův most a skončí neskutečným setkáním.
Iveta Kollertová
Knížka osudu
Oslovím tě možná, člověče. Venku se pomalu stmívá. Co vody mezi prsty proteče a kolik očí se teď dívá.
Iveta Kollertová
Pařez
Zapraskání větvičky pod nohou a člověk zbystří, zastaví se a zaposlouchá do vzdálených zvuků civilzace. Správné houbařské oko spočine v blízkých břízkách, nic na tom nezmění jiné roční období.
Iveta Kollertová
Obyčejný den?
Dnes ráno mi kotě přeběhlo po nohách, zatnulo drápek a mňouklo. "Je čas na snídani, viď," prohodila jsem, zcela probuzena, v rozporu s pevně semknutými víčky.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 52
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1962x