Moment zániku

Hodinová ručička se pomalu sunula po kulatém ciferníku a doba oběda se blížila. Po nebi se líně sunuly mraky a měnily tvary. Dívala jsem se do dálky a zaposlouchala se do prozpěvování vrabčáka za oknem. Klid, popolední pohoda po dobrém obědě. Nic nenasvědčovala blížícímu se strachu a bolesti. Přicházelo to pomalu, plíživě jak prodloužený stín od plynové lampy v podvečerní uličce. Nervózně jsem se posunula na posteli a zhluboka nadechla.

Z obou stran koutků očí se ztmavoval jasný obraz. Zamrkala jsem ve snaze ulevit unaveným očím. Dotěrná mlhovina mi zastřela zrak a konečky prstů mi stiskl neznámý tlak. Mravenčení se rozlézalo k zápěstí a u srdce píchlo. Tíha mi sedla na prsa. Prsní kost se roztahovala do šířky a kámen na hrudi zvyšoval svou váhu. Co se to děje?

Vytřeštěně jsem zírala do prostoru a dlaní si tiskla bolavé místo. Snažila jsem se zhluboka dýchat do doby než jsem ucítila tolik známý, všudypřítomný strach. Smrt se přiblížila a roztáhla drápy. Nestvůrná bezmoc mne zahalila do svého černého hávu a já zatápala po telefonu. Tohle nezvládnu!
Vytočení čísla 155 mi podalo hřejivou dlaň. Chlad a mokré čelo. Úporná bolest.
Tak tohle je srdce?
 
Proč se mě, sakra, vyptávají? Zkomírajícím hlasem jsem hlásila obtíže a iniciály hlasu na druhé straně pevné linky. Ať už se neptá! Nechci s ní mluvit, chci pomoct, copak to nechápe? Sluchátko mi vypadávalo z ruky, jen naléhavý hlas, diktující mi "Nezavěšujte" mne přinutil zvednout hlavu, zkroucenou bolestí a strachem.

Bojím se, lidsky se bojím.

"Přijeďte, prosím.. prosím.." už jen šeptám, zhroucená do sebe.
Co bude s maminkou? Nová myšlenka i v bolesti ovládla mozek, který chtěl upadnout do milosrdné mdloby. Třesoucí se ruka opětovně zvedla sluchátka a vytočila dceřino číslo: "Jani, je mi moc špatně, přijď hned.. kvůli babičce!"
 
Víc jsem nezvládla, sluchátko vypadlo z tuhnoucích rukou. Mravenčení postupovalo z prstů, přes zápěstí po loket. Prsty se zkroutily jak pařáty pravěkých ještěrů a já se snažila dýchat. Dokud dýchám, žiju. Jiskřička naděje, touha vidět svět. Žít!

Otevřely se dveře a maminka vstoupila do pokoje.

"Ivko, co ti je? Ivetko, Ivetko, já nevím, co mám dělat.." rozplakala se a zhroutila se na židli.

"Mami, to bude dobrý, to nic není.. už jsem volala pohotovost i Janďu," dostala jsem ze sebe a snažila se odehnat tu všeobjímající tmu. Po pravdě poslouchala jsem každý zvuk, naznačující dění na chodbě.
 
Kde jsou?
Zvenku se ozval hlas houkačky a já se povzbudivě usmála na maminku: "Vidíš, už jedou!" Všemi smysly jsem vnímala nepravidelnosti v mém těle, prsty umrzly v pohybu, palčivá bolest se šířila přes hruď do podpaží. Hlídala jsem si dech jako by to bylo poslední spojení s realitou. Ani usedavý pláč mé drahé maminky mne nedonutil otočit hlavu a klíč v zámku úlevu nepřinesl. Dcera vstoupila do pokoje: "Mamčo, co je?"
 
Ústa odpovídala setrvačností a reakce se ustálily na zdvihajícím se hrudníku. Strach, otázky, bolest, lítost. Nebylo mi do pláče, nelitovala jsem sebe. Jediná myšlenka uvízla a odrážela se od stěn.
 
Pomozte mi někdo!
 
Na chodbě zarachotily kroky, hlasy druhých dodaly šťávu žalujícímu nitru.

"Tak copak se děje?"

I bez infúze jsem pookřála, oni mne přece nenechají trpět. Dostala jsem impuls k životu a kolíček na ukazováček. Tlak šel pod padesát, bledost stoupala.

"Jste úplně bílá, já vám teď napíchnu žílu, ano?"

Bylo mi to jedno. Bolest nepolevovala, žaludek začal stávkovat. "Je mi špatně," šeptla jsem a brnění přešlo do nohou. Rozklepala jsem se jak osika. Lékař se mi díval do očí. Cítila jsem spoluúčast, souznění s vlastní bezmocí.

Proč to nepřestává?
 
"Přineste nosítka.. paní Kollertová pojedeme do nemocnice, vypadá to na infarkt," otočil se ke mně. Zas ten pátravý pohled. "Už je mi líp," snažila jsem se přesvědčit ostatní i sebe. Přání zůstalo bez odezvy. Bylo mi zle, toužila jsem po pomoci, po zbavení té vlezlé bolesti.
 
"Mamčo, nebreč, to bude dobrý, do večera jsem zpátky," snažila jsem se o veselý hlas, ale cítila jsem falešný podtón. Klamu jí i sebe. Tohle jsem neznala. Ta bezmoc byla jiná než se kterou jsem se naučila žít.
 
"Jani, vem tašku a dej mi tam peněženku, pleny a cigarety!"

Proboha, nad čím to uvažuju?

Vždyť mi jde o život.

"Pane doktore, je mi už líp!" Poslední pokus usměrnit tělo a neztratit vládu nad situací. Lhala jsem, prostě mi bylo zle. Strach zmizel, nastoupilo očekávání zlepšení. Poslední pokyny směrem k dceři: "Jani, krm kočky, zavři radši okno a vypni televizi." Zajímavé, co je pro člověka důležité v mezní situaci. Lehátko s rachocením vjelo do pokoje a zachytilo se o mou postel. "A vypni noťas, schovej kabely, znáš kočky," blábolila jsem nesmysly, tak nedůležité pro tuhle chvíli. Jde mi o život a já se bojím, že kočky překousnou kabel od netu. Bláhovost? Spíš poslední dotek s reálem. Poslední dotek?

Má postel se rozkývala, posunuta do nepatřičné pozice. Jak je ten pokoj maličký a přitom přecpaný lidmi. Proč to pořád bolí?

"Maminko, nebreč, prosím.. já tě potřebuju. Mám tě ráda, mami, no tak.."

Silné ruce mne vyzdvihly do výšky a přesunuly na převozní vozík. Sestra se na mne povzbudivě usmála a zdvihla ruku s infúzí. Vycházeli jsme z pokoje. Maminka zestárla o deset let, zhroucená a uplakaná na židli, s kyslíkem v nose. Stačila jsem jí pohladit po tváři: "Já se ti vrátím, znáš mě," zašeptala jsem. Vyprovázel mne její zoufalý pohled.

 
Cesta proběhla beze změn v krevním řečiští srdečním svalu, jen žaludek stávkoval víc a bolest neustoupila ani o píď. Houkačka oznamovala okolí, že je někomu ouvej a já měla před očima maminčinu tvář. Příjem proběhl v rychlém sledu a než jsem se nadála, vrčel vedle mne přístroj, přinášející potvrzení akutního infarktu zadní stěny. Vždyť jsem ležák, jak můžu mít infarkt, prolítla mi hlavou neodbytná otázka, kterou jsem vzápětí položila i lékařce na příjmu.
"Budete se divit, ale hodně srdečních slabostí přichází třeba ve spánku," odtušila a přiložila mi stetoskop k hrudi.
Zdravotní sestra mi mezitím vytáhla zalomenou kanylu z ruky a pokoušela se najít jinou funkční žílu. První.. třetí, osmý pokus a po zjištění, že mi jinou cestou než pod klíční kostí žílu nenapíchne, jsem zažila další nepříjemnou bolest při aplikaci nové kanyly. Nejdřív píchnutí malou jehlou, pak pocit nebozezu do kostí. Nepříjemný zákrok, ale zaručující, že léky půjdou do těla patřičnou a bezpečnou cestou. Dva stehy na upevnění byly jen lehce bolestivou záležitostí.
 
"Ještě vás bolí na prsou?" Jen jsem kývla. Proč to nepřestává? Vzápětí jsem se poprvé od příjmu v nemocnici rozesmála.
"Paní Kollertová, já vám teď zavedu cévku na moč."

"Nezavedete.." možná můj úsměv na ošetřovnu nepatřil, ale nemohla jsem si pomoct.

"Zavedu, musím, víte.."

"Nezavedete, já nemám močový měchýř."

Ten pohled do tváře sestřičky stál za to. Zlatý černý humor, musím říct, že se mi ulevilo. Jakoby mi i stěny vracely úsměvnou chvilku. Oni neví, co vím já. Jak je někdy jednoduché pookřát, byť je to na okamžik. Čísi ruka mi podala kalíšek s osmi růžovými prášky: "Spolkněte to," zavelel ženský hlas. Poslední, co jsem zaslechla bylo: "Převezte paní na JIPku!"

Nepamatuji si cestu na pokoj, ani obmotávání všemi těmi kabely, vývody, manžetami, jen vím, že nade mnou blikal monitor a jezdily tři čáry. Aha, tlak mám 79/54 a ty čáry ukazují, že srdce bije jak má. Za sklem jsem zahlédla čupřinu vlasů a bělost protějších prázdných postelí připomněla čerstvě napadaný sníh. Byla jsem sama, živá a bez bolesti. Tak to bych mohla jít domů, ne?

Pootočila jsem hlavu a uviděla mraky. Bože můj, to je nádhera. Najednou mne doběhla všechna ta bezmocnost, strach i úleva. Hrdlo se mi stáhlo a slza opustila koutek oka.

"Copak, bolí vás něco?" Ani jsem sestřičku neslyšela přijít. Krásný úsměv, jiskrné oči a teplá dlaň mne pohladila po ruce.

"Ne,ne, nic mě nebolí, jen..," hlas mi přeskočil.

"Můžu vám říkat paní Iveto?" usmála se znovu a ten hřejivý pohled mne ukonejšil jak maminčina náruč.

"Chtěla bych zavolat.. mamince.. má o mě strach."

"Mobily se tu používat nesmí, ale nadiktujte mi číslo, já vám zavolám na ústřednu."

Někdy stačí tak málo a člověk má pocit, že zdolal osmistovku, pomyslela jsem si, když jsem uslyšela vyzvánějící tón, spojující mne s domovem.

O práci na oddělení by se dalo psát ještě hodně, ale někdy jsou důležité věci vlastně nezáživné. Péče a přístup personálu, sestřiček, lékařky a pana primáře byly naprosto ukázkové, profesionální a já měla pocit, že jsem středobodem vesmíru, jen jedna noc mne nasměrovala k cestě do pekel. Netvrdím, že jsem v životě neviděla umírající nebo mrtvé lidi, koneckonců půlrok na onkologii nebyl procházkou růžovým sadem, ale ten nedělní zážitek ve mne zanechal prozatím nemizející pachuť strachu a marnosti, lítosti i pomíjivosti lidského životního pramínku.
 
Večer se stmívalo kolem osmé a já se uvelebovala na posteli s vědomím, že úderem deváté mi sny přivodí prášek na spaní. Stále jsem byla na pokoji sama, jen sestřička mi zpříjemnila pobyt puštěným rádiem a hudbou, jenž zaháněla chmurné myšlenky. V podvečer jsem vždy sledovala hrátky mraků a poletující zpěvaví křiklouni mi připomínali mou milovanou přírodu i svobodu tam venku. Poslední výměna pleny, úsměv a čokoládový pochoutka v ústech. Prášek, zapitý nemocničním čajem a kousek kuřete od návštěvy. Zavřela jsem oči a myslela na domov.
Přicházelo ono první polosnění, náhle vyrušené zvuky rachotících koleček postele. Do pokoje vstoupily dvě sestry, strkaly postel s ležící postavou. Slyšela jsem jen zacvakání přístrojů a zabublal kyslík. Starší paní lapala po dechu, sestřičky jí tichým, ale rozhodným hlasem uklidňovaly. Před očima se mi objevila zástěna a já sama se snažila dívat do oken. Bála jsem se toho, co uvidím a zároveň jsem pochytávala každé slovo. Strach i zvědavost.
 
Paní byla napojena, uklidněna a po chvilce jsem slyšela typické chrápání při spánku.

Co jsem komu udělala?

Jsem z těch, kteří prostě neusnou, pokud není dech klidný, tichý a chrápání kohokoli mne dohání k šílenství. Chápala jsem nemocnou a dušnou paní, ale věděla jsem, že tuto noc neusnu. Žádný prášek na spaní nepomáhal. Trpěla jsem, i když mé lepší já mi tiše domlouvalo. Najednou se rozlétly dveře a primář přiběhl k posteli.

"Paní, slyšíte mě? Sestři, nachystejte..," další povely přehlušilo bublání kyslíku a šustění při úkonech za plentou. Po chvilce se ozvalo: "Omdlela jste, jak se cítíte?"

Ochraptělý ženský hlas odpověděl a šum postupně utichal. Tiše jsem se ozvala se slovy "Dobrou noc" a paní mi přání vrátila. Primář odešel a nastoupilo opětovné chrápání spící spolupacientky. Usmířeně jsem se zadívala do tmy za oknem a přemýšlela o blízkých s vědomím, že dnešní noc probdím. Vteřinová ručička se snad zasekla. Minuty se natáhly na hodiny, hlava mi třeštila společně s ustupujícím vlivem prášku na spaní.

Dvě hodiny.

Půl třetí.

Tři hodiny.

Čtyři hodiny a..

U protější posteli, zpoloviny skryté plentou se ozval divný chrčivý zvuk. Jiný, táhlý. Sestřičky přiběhly k posteli, zatímco hlas třetí zřejmě alarmoval primáře. Koutkem oka jsem zahlédla pohyb při mačkání hrudníku. Postel stejnosměrně vrzala a pokyny se stupňovaly. "Připravte.. podržte.. pane primáři, nechcete vystřídat.. ne, děkuji." Ten pohyb, masáž srdce se mi zavrtával do mozku. Bože, přece neumře? Přece to není tak.. rychlé.. děsivě tiché.. Sledovala jsem vteřinovku a v uších se ozývala ta pravidelnost v pohybech, jenž měly vrátit odcházející život.
 
Život.. pět písmenek. Někdy to slovo zní tak hrdě, jindy je křehké jak foukané sklo. Byla jsem ztuhlá a pořád jsem čekala, kdy se monitor odnaproti znovu ozve s železnou pravidelností.

Vtom se rozprostřelo naprosté ticho.

Ruka sestřičky se zvedla do výšky a vypnula monitor.

Ozval se tichý hovor.

Primář odešel od postele.

Zašuměly rukavičky na rukách.

Pomalé pohyby a stíny za zástěnou.

Primář začal ťukat na stroji.

Dívala jsem se na jedno místo. Ustrašená, lítostivá, bezradná. Tohle je .. smrt? Konec všeho? Postel zavrzala a projela na metr ode mně. Ležící nehybnou postavu zakrývalo prostěradlo. Slzy mi tekly po tvářích a na druhý den jsem poprosila o propuštění domů.

Važme si života, ať je nám dvacet nebo sedmdesát. Ta křehoučká nitka se může kdykoli přetrhnout.

Původní zkrácený text psán pro literární soutěž Internet a handicap.
...

Když usne ve mně stín,

tak snítkou
z jeřabin
kreslím obrazy.
 
Barva krve
nejprve
vykouzlí ústa.
 
Čistá místa
relief ozdobí,
jak tatér
stvořím
pohoří
v živůtku.
 
Dýchá v iluzích
ve snech
dnech
i
nocích.
Do očí
vetknu jiskřičku,
co
slunce duhu
zkrášlí
a
mašlí
je mi
půjčka z oblohy.
 
Vlohy
nejsou kumštem,
vlohy mi dal
cit
a
vzrušení
a
krása
a
klid
a
tušení
a
spása
 
To
prosté
 
ŽÍT