Příspěvek na auto, díky vám!

Nerada prosím o cokoli. Nerada se doprošuji pomoci, byť by byla vcelku dosažitelná. Výhody handicapovaného člověka šly doposud mimo mne, pokud nepočítám polohovací postel na dálkové ovládání. Ale i její získání nebylo mou iniciativou, navíc doplatek v částce tří tisíc byl tenkrát nad moje možnosti.

Ale začnu od začátku:

Málokterý pacient či ležák minulého století věděl, kde, jak a o co žádat. Já měla "štěstí". Má nemoc a nepohyblivost překonala rok 2000, tudíž i naděje na vcelku důstojný život, se zdála reálná.

Ležela jsem již zhruba tři roky, když tělo začalo protestovat na obyčejné lůžko a dekubity se ozývaly čím dál víc.

"Ivko, řekla jednoho dne maminka: "Chtělo by to polohovací postel."

Neměla jsem tušení, jak vypadá, jaké má výhody, k čemu mi vlastně bude. Nakoupily jsme inzertní noviny, projely inzeráty a sehnaly jednu za tisíc korun i s dovozem. Zde je nutné podotknout, že jsem v té době neznala internet, lékař mlčel o možnostech k ulehčení života jak ryba. Ta postel byla úžasná. Oprýskaný lak, matrace s důlkem, ale už žádné cpaní polštářů pod záda. Ležela jsem jak královna.

Další tři roky mi věrně sloužila a mne ani nenapadlo, že existují postele lepší, s dálkovým ovládáním. Přestěhovala jsem se z bodu A do bodu B, blíž k mé mamince, stále bez možnosti se podívat ven nebo přes monitor do světa. Ono přestěhování mi však změnilo celý život.

Prvním počinem byla registrace u jiné lékařky, druhým internet. Nejenže jsem získala spoustu přátel a můj pokojík přijímal tyto virtuální návštěvy zcela neomezeně, ale zároveň jsem zjistila, kolik věcí se dá rázem získat. No rázem, nic není jednoduché, tak i vyfasování oficiální polohovací elektrické postele na dálkové ovládání mne zadlužilo, ale zároveň poskytlo nebývalou rozkoš. Hned jsem zvedla nohy do výšky a povolila napětí pod koleny, jindy jsem si vychutnávala mytí vlasů přímo na lůžku. Měla jsem pocit, že jsem u cíle a že tohle je vrchol všeho, i když v koutku duše se probouzela chuť dostat se ven. Mít tak vozík. Vyjet zase do ulic, pod stromy, na louku při jarním probouzení přírody. Avšak ujišťování lékařky, že já ven nemůžu, mne vracelo do tvrdé reality.

Ale přátelé mne nenechali "padnout". Rozjeli akci, jak mi pomoct a důsledek všech možných vyjednávání, emailů a telefonátů mne nasměroval na cestu, která, ač vykládána kamínky, přece jen čekala na mé první otočení kolečky. Pojišťovna mi zaplatila vozík, zvaný Štístko" a věřte mi, žádná pomůcka nebyla tolik zalitá slzami dojetí. Měla jsem všechno, po čem jsem toužila.

Ale člověk není skromný, pořád chce víc a já najednou zjistila, že mi nestačí jezdit kolem domu a po ulicích, které znám od dětství. Ta spalující touha mne užírala nocí a před očima jsem viděla ta místa, která jsem nikdy nepoznala. Praha, Vltava, Červená Lhota, místa mého dětství, Berounka, Labe, Sázava. Chtěla jsem víc. Jezdit po celé zemi, vidět to, co jsem v dobách kypícího zdraví nezažila pro nedostatek času či vlastní pohodlnost.

Asistenční vozík má jednu nevýhodu, vždy vás musí někdo vést a to v mém případě nebylo jednoduché. Syn bydlel daleko, dcera má děcko v kočárku a navíc, na vozík mne nenaloží. Co s tím? Zabiju dvě mouchy jednou ranou, řekla jsem si a dala dvě žádosti. Jednu na elektrický vozík, druhou na příspěvek na auto. Psal se duben letošního roku, s trochou štěstí stihnu ještě léto. Jeden míní, druhý mění. Nebudu popisovat peripetie kolem električáku, jen vězte, že mám za sebou sedm vyšetření (oční, rehabilitační, zátěžový test, neurologické, ortopedické, interní, psychologické - zatím pouze poloviční) a poslední mne čeká příští týden. Poté jde žádost zpátky na ortopedii, k reviznímu lékaři a konečně na pojišťovnu. Nevadí mi to, i když mne mrzí, že je léto v trapu a sníh já zrovna nemusím.

Ale žádost o příspěvek na auto byla pro mne třešničkou na dortu. Já a auto. Já a výlety. Neskutečné a nepředstavitelné. Mohla bych jezdit s vnoučátky po pamětihodnostech, mohla bych do zoologické zahrady, do lesoparku nebo jen tak k břehu řeky opéct si buřta. Pryč z pokoje, který je těsný bez závanu větru. Pryč od schodů i výtahu. Žádné pohledy z oken a odtahování záclony ve snaze zahlédnout človíčka. Pravda, schválení trvalo pět měsíců a léto mi opět proklouzlo mezi prsty, ale kdo by na to myslel. Za sedmdesát tisíc bude kára jak hrom, veliká, prostorná s úložištěm na vozík a dvěmi sedačkami pro vnoučátka. Pootevřeným okýnkem prosviští čerstvý vzduch a zhoupnutí auta nás nasměruje za novým poznáním. Nejsem plačivá, ale ta představa mi vhání slzy do očí. Bude zapomenuto přikurtování na jedno místo, budou zapomenuty lenivé víkendy s pustěným rádiem. Začnu vstřebávat dojmy i pojmy a předávat je dál. Každá zatáčka má své kouzlo, žádná silnice není stejná. A těch nových lidí, nových tváří. Rozdám spoustu úsměvů a ukážu na sobě, jak krásný může být život, byť jen na vozíku. Objedu přátelé, navštívím kouzelná místa. Mám dlouhý seznam přání. A konečně mám i šanci něco změnit, k lepšímu. Kdybyste potkali skrčenou postavičku na vozíku, přikrytou dekou s delfíny, neostýchejte se, klidně mi vraťte úsměv nebo poklepejte na rameno.

Budu zas mezi vámi a ještě něco.. díky!

...

Jsem stínem stínů,
jak mlhovina
vkráčím do záhybů tvé kůže.
 
Jak růže stolistá
i medovina
opředu tě svou nití.
Vyplním chodníčky
tvých vrásek.
 
Jak vlčí vytí ti vlezu
do ušních bubínků
i sirku napodobím
ve smyslném stisku
s rudou září
nad katastrofickým scénářem.
 
Oltářem ti budu
a krajkovím
starých panen,
co tisknou si
dlaně do klína studem
i laciností
svých stavů.
Pro slávu.
 
Jsem karavanou
v poušti,
co neodpouští
pramen čistých vod.
 
Jsem plod
k zemi směřující
lící
za tebe
pro sebe
i pro život..