Letní bouře ze Skryjí

Dnešní vzpomínková procházka mne zavedla na cestičku vedoucí k blízkým vodopádům. Jsou ukryty pěkně v lese, cesta k nim je plná roztodivných kamínkům a traduje se, že pokud máte bystré oči, můžete najít i prastarou fosílii trilobita.

Vykračuji si tedy s očima upřenýma na cestičku. Sem a tam mrknu napravo, vlevo.. je sezóna hub a to mi moje houbařské srdce velí: "Hledej, děvče, hledej!"
Malá ještěrka se sesmekla z placatého kamene a zmizela se zašustěním v blízkém porostu. Nedá mi to a následuji ji hlouběji do lesa. Okamžitě se nade mnou zavřou koruny stromů, jen malý záblesk podvečerního sluníčka mi dává znát, že je ještě den.
Vykračuji si po mechu, ptáci mi notují své písničky. Je tu krásně, nikde človíčka.
Jen já a les.
Maliní mne tahá za nohavice, jakoby mne nechtělo pustit dál:" No tak, postůj chviličku, povídej si tu s námi."
Přede mnou se opět zahýbalo křoví, kdo ví, třeba tam místní broučci pořádají bál.
Položila jsem svou hladkou dlaň na kůru stromu a hle, malý mraveneček se vydal zkoumat chuť mé kůže. Cupitá vstříc neznámému, beze strachu, snad poznal, že mu neublížím. Zaklepu rukávem a vracím se na cestu.

Podhoubí tu voní a míza ze stromu se mi lepí mezi prsty.
Konečně docházím k cíli mé cesty.

Vodopád mezi skalami.
Zkuste si představit tu krásu. Zelené stromy, košaté a stínící si malé jezírko uprostřed.
Ze skal zurčící modrostříbrný pramen, kapičky malují nádhernou a neopakovatelnou scenérii. Každá kapka má jiný tvar a září jako briliant. Odráží se od kamínků a zase se vrací do jezírka. Přes cestu leží padlý kmen, usedám uprostřed, nohy svěšeny dolů.
Prohlížím si tu nádheru. Jezírko je průzračné a není příliš hluboké. Vidíte v něm rostlinky, pohyb malých tvorečků, a když sem náhodou zamíří sluneční paprsky, kamínky s křemenem vám vrací odraz jak prasátko zrcátka.
Sedím tam dlouho a zhluboka dýchám vzduch prosycený vodní tříští.
Nechce se mi odsud, jen slabé hromobití mne donutí vstát.
Začíná drobně pršet, takový ten letní deštík, který pouze nadzvedá lístečky rostlinek a ozdobí je třpytem vodních kapiček.

Zase zahřmělo a celý les potemněl.
Cesta je sotva viditelná, ale nebojím se.
Vím, že za chviličku vyjdu na nedaleké pole a bouřka přece pročistí vzduch i zem.
Záblesk před očima.
Všechno ztichlo, i stromy tu stojí v úžasu nad mocí, která přichází z oblohy.
Vtom se z dálky ozývá zvuk, podobný projíždějícímu vlaku.
Do té doby netečné koruny se začaly vzdouvat a prach mi vlétl do očí. Přivírám oči a přidávám do kroku.
Zase blesk doprovázený zaduněním, s ozvěnou rozléhající se do blízkých skal. Blízko mne poplašeně vylétl tetřev a malá šedá myška přeběhla přes cestu.
Už jsem na kraji lesa a zadívám se přes houstnoucí kapky deště vzhůru.
Tmavé, černé mraky se blíží nad místo, kde jsem ještě před chvilkou slastně odpočívala na vykotlaném kmeni stromu. Možná ho zlomila právě taková letní bouřka. Zima mi není, i když se vítr točí jako při tanci.
Vykročím znovu po cestě tam, kde na mne čeká bezpečí, sucho a klid.
Naposled se otáčím se vzpomínkou na malebné zákoutí.

Však já se tam jednou vrátím! ...

Ještěrka

Vyběhla dnes zpoza listu,snad jí barvu dala trávaPřitiskla se, přimkla k místu,nebála se, jak se stává.Očka bystrá sluncem září,ocásek se zamrská.Mušku se jí chytit zdaří,vzdálená a tak blízká.Ještěrka a teplý kámen,nehybně se vyhřívá.Pozoruje vody pramen,malá a zimomřivá.Na obloze stín se mihl,foukl větřík a je pryč.Jen paprsek úprk stihl,zachvěl se i petrklíč.Sedím mlčky na tom místě,dlaní hladím teplou zem.Kousek dál jen mraveniště,stromy, mech i s pařezem.Ještěrka je v lese skryta,utichá zas celý kraj.Les už noční stíny vítá,já opouštím tenhle ráj.