Tak, a jsem v... suterénu

"Dneska by to šlo." Několik dešťových kapek se rozpláclo na okenní římse a zaskučel vítr. Dneska by to šlo, říkám si podruhé. Igelitový pytlík se mihl za oknem, snášel se k zemi. Od západu se šinuly temné mraky.

Není tolik dní, kdy mám to štěstí a vyjedu ven. Vesměs jsem si na tu vymezenou povinnost k lenošení tak zvykla, že mne nevzrušuje mnohadenní půst bez procházky jako takové. A přece přijde chvíle, kdy mám pocit, že mi rostou křídla, že mi srdce tak nějak víc bije a ta touha, sžíravá touha někde uvnitř mě popohání k častějším otázkám typu "Pojedeme ven?"

Bydlím v suterénu.

Tento fakt sám o sobě nic neříká, lidi bydlí v patrech, v maringotkách, v domcích i pod mostem, jenže pro mne je suterén zlatá klec. Je tu relativní klid, tmavá chodba a dva psi, kteří občas štěknou na chodbě. Jsou tu dveře, které vám, pokud máte méně jak padesát kilogramů, nafackují dřív než je otevřete a je tu výtah. Jeden nákladní výtah. Na tom také nic není, kdyby to nebyla jediná možnost, jak se na vozíku ze suterénu dostat do přízemí.

Schody se mi výsměšně chechtají v momentě, kdy výtah stojí někde v patře a ani nezahučí. Což se děje zhruba čtyřikrát do týdne. Plánovaná procházka se smrskne na jedno popojetí po chodbě, načež jsem odvezena zpět na své lůžko a vozík zapluje do svého místa vyčkávání na další pokus.

Mrzí mne to a mrzelo mne to ve dnech, kdy jsem si sehnala voziče neboli asistenci. Zbytečně vyhozené peníze za cestu, zklamání a nenaplněná touha. I nedalo mi to a jala jsem se problém řešit. Sepsala jsem žádost i prosbu zároveň. Prosila jsem město, mé rodné město o spasení i informaci. Včera přišla odpověď. Pominu výpočet oprav, které již údajně byly provedeny, soustředím se na poslední větu ve spise.

"Oprava výtahu je plánována v roce 2012."

Bydlím v suterénu. Ležím na posteli a dívám se z okna. Kapky tančí a hrají si na honěnou. Ozývá se touha. Dneska by to šlo. I vítr se přidal a předvádí valčíček s prachem a listím. Vozík stojí metr ode mne. Bude krásně.

Výtah stojí v jedenáctém a ani se nehne.

...

Jsem kaňka
na papíře,
svítím
i kazím
bílý lem.
S Bohem
k nevíře.
 
Nahneš mne
a steču do klína.
Rozmarně
se rozpínám
i čním tu
do prostoru.
 
Koulím se
nahoru
i dolů.
 
Zvědavá,
hravá,
černám se
od mraků
než
skončím svůj život
 
v pijáku..