Příspěvky, pomůcky, prosba!?

Téma, jak stvořené pro dohady, úvahy, rady, informace, negativa a pozitiva. Co jsem vlastně zač, že obírám stát?

Po ortelu "Jsi ležák, buď zticha" jsem se uvelebila na několik let do svého statutu off-line a nepřemýšlela, totiž nevěděla jsem, že existují pomůcky a příspěvky, které by mi zpříjemnily život. Nikde se o tom nedočtete, v televizi reklama na zvedáky nebo postele neběží a internet jsem tenkrát neměla.

Co oči nevidí, srdce nebolí.

Smířená se stavem, šťastná za fungující hlavu, jsem jen snila o koupání v teplé vodě, o projížďce kolem náměstí, o výletu a pohled na Berounku. První polohovací postel jsem si pořídila za tisíc korun českých na inzerát v Tipservisu. Otlučená, ale funkční. Lékař, který mi tenkrát předepisoval léky, mě pochválil za výběr. Neřekl mi, že mám nárok na novou.

Ta přišla až s přestěhováním zpátky do Litvínova. Doporučila mi jí obvodní doktorka s tím, že bude zcela zdarma a že mi vše zařídí. Těšila jsem se jak malá holka. Přece jen, stávající inzerátová měla matraci v poněkud dezolátním stavu a moc nepomáhala péřová deka pod tělem. Postel přivezli zhruba do dvou měsíců. Technik jí poskládal, ukázal funkce a nastavil dlaň: "Doplatíte ještě tři tisíce," odtušil.

"Ale to já nemám," vyhrkla jsem a se slzami v očích očekávala, že si milou postýlku zase odveze.

"Ivko, nech to, já tu nějaké peníze mám," ozvalo se ode dveří a má milá maminka nesla zmiňovaný obnos. Doplácela jsem nejen matraci, ale i jakési postranice, které mi byly a jsou k ničemu. I kdybych chtěla, neuzvednu je. Technik odjel, já se uvelebila. Mamince jsem peníze vrátila z důchodu, ale moc mne mrzelo, že doktorčino "bude to zadarmo" se minulo s realitou.

Od té doby jsem se nepídila po jiných pomůckách jako jsou válečky na polohování, dekubitní polštáře a podobné. Měla jsem prostě strach, že na to nebudu mít. Příspěvky na péči byly kolem 1600,-kč a důchod jsem měla 6 700,-kč, opravdu se nedalo moc vyskakovat.

Přišla éra internetu a já s úžasem zjistila, co všechno je v nabídce. Bože můj, nejen onen slavný vozík, ale zvedáky, držáky, vaky, lyžiny, otopedické pomůcky, plošiny. Nárok na průkaz ZTP, parkovací místo, příspěvek na provoz auta, na auto, na úpravu bytu.. nevěřila jsem svým očím. Pořád ale ve mně zůstávala hrozba doplatku čehokoli.

Napsala jsem tedy na první nadaci, která mi padla do oka. Nadace VIZE 97, tam mi poradí, tam mne pochopí. Sepsala jsem žádost o radu, o jakoukoli pomoc v mé situaci. Vyžádali si kopii důchodu, dobrozdání lékařky a nastalo dlouhé ticho. Hodně dlouhé ticho. Po roce mi to nedalo a napsala jsem znovu, odpověď přišla obratem "vaše žádost zamítnuta". Byla jsem smutná a zklamaná. Stačilo se přece zeptat, ženská, co vlastně chcete? Já tápala, hledala pomoc, odpovědi. Byla jsem opět smetena ze stolu bez slůvka vysvětlení. Odstrčena do patřičných mezí, do kouta.

Můj život zůstal na úrovni ročního prcka, stolice i moč v plenách, zvědavý pohled do oken a touha.

Přemýšlela jsem, jak si ulehčit celodenní pocit nečistoty, moč stékala na záda, průjem byl tragédií. Zvolila jsem pololeh na míse, vystlané plenami. Nepohodlné, bolestivé na hýžďových svalech, ale aspoň nějaký pocit sucha. V mým představách byla matrace s otvorem na mísu. Ale kde jí sehnat, jak a koho oslovit? Rozeslala jsem své představy do podniku, který matrace vyráběl. Zpětná odpověď přišla ze dvou, ten jeden se po dvou emailech odmlčel. Zůstal podnik Linet, který mi vyšel vstříc. Vyrobili by mi matraci s otvorem, musela bych si jí ale zaplatit. Padla pro mne nepředstavitelná částka. 6700,-. Poděkovala jsem jim a můj sen se rozplynul. Nebudu rozebírat, jak jsem jí nakonec získala, to je jiné povídání, ale vězte, pomohli mi přátelé. Skvělí přátelé.

O vozíku a jeho získání jsem již psala, ale jsou tu ještě příspěvky na cokoli. Prvním mým počinem bylo vyřízení průkazky ZTP/P. Po pravdě jsem si říkala, k čemu mi bude, vždyť do divadla ani do tramvaje se stejně nedostanu. Ale jak mi bylo řečeno, od tohoto průkazu se vše odvíjí. Jen díky informacím z internetu jsem zjistila, o co mohu a kde žádat. Ze sociálního odboru nikdo nepřišel a neporadil. Pro vlastní město už důležití nejsme, koneckonců městská pokladna není bezedná. Smutné zjištění. Vyslala jsem tedy svou pečovatelku pro kýžená lejstra. Příspěvek na provoz vozidla (to jsme ho ještě měli), příspěvek na úpravu bytu, příspěvek na zvláštní pomůcku (odešel mi pracovní a duševní přítel - počítač), příspěvek na auto (vešla jsem se do auta, nikoli má vnoučata a kam bychom je dali?).

Probírala jsem žádost za žádostí. Příspěvek na zvláštní pomůcku už nebyl aktuální, příspěvek na úpravu bytu neproveditelný. Zvolila jsem auto a benzín. U příspěvku na provoz problém nebyl. Jen jsem se musela osobně ukázat úřednici, která potvrdila, že autem jezdit mohu. Horší to bylo a je s příspěvkem na auto. Dcera měla Forda, třídveřové malé autíčko. Kdo zná, ví, že do něj nacpat mě, vnučku, vnoučka a vozík prostě nejde. A smůla či, v mém případě, štěstí bylo, že se mému bývalému zeti podařilo auto dovést k totální destrukci. Dnes již odpočívá v pokoji, sešrotováno (myslím tím auto, nikoli zeťáka).

Tedy jsem sepsala žádost, dodala potvrzení lékařky (která mi potvrdila, že do auta nesmím, jelikož mě v něm nikdy neviděla!), potvrzení o důchodu a přivýdělku, předala jsem potvrzené na úřad a děj se vůle boží.

Po týdnu mi přišel dopis, že je žádost přijata a odeslána k dalšímu řízení. Psal se duben 2010. Začátkem srpna mi tak nějak přišlo líto, že se nikam nedostanu a zavolala jsem na posudkovou komisi, která měla mou žádost na starosti. Na druhé straně se ozvala příjemná paní s nepříjemnou zprávou. Jsem osmistá v pořadí, budu čekat nejméně další tři měsíce.

Já vím, že je jeden posudkový lékař na celý okres, já vím, že je těch žádostí tolik, ale zbývá mi všechno možné, jen ne čas. Zimní projížďky už nejsou to pravé ořechové a snad mám, po tolika letech neobtěžování, aspoň maličký nárok si život užít. Nebo ne? Slibuji, že pak dám zase pokoj, zůstanu ve svém koutku a nebudu prosit.

Jsem vděčná za možnost žádostí na zlepšení života, ale to čekání ubíjí.

Vysvětlí mi někdo, proč to není jednodušší?

...

 
Ty, co nemáš v žití kliku

a smůla se jenom lepí.

Sedíš třeba na vozíku

nebo jsi bez viny slepý.

 
Oslovím tě teď spoustou vět,

krása se ti zdá být cizí.

Není ti prý co závidět

a budoucnost v slzách mizí.

 
Neplač, no tak utři slzy,

žiješ, to je taky dar.

Já vím, co tě pořád mrzí,

znám bolestí, snů tvých pár.

 
Dětský svět je nám tak blízký,

strom zdánlivě vysoký.

Hledáme cit, lásky, stisky

chybí nám dny i roky.

 
Žijem jinak než jsme žili,

jiný pohled do mraků.

Chcem zaplnit každou chvíli

i splnění zázraků.

 
Nestavíme vzdušné zámky,

jen pokusy na plátně.

Píšem občas do seznamky,

noci dobré i špatné.

 
Hledám také novou lásku

i s kyticí fialek.

V očích mám stálou otázku,

kde najít na smutek lék.

 
Vím, pohled se na svět mění,

na ten život kolem nás.

Občas smůla zuby cení,

přesto je tu plno krás.

 
Ráno sluncem žlutě zívá,

rosa s listy dovádí.

Pták ty druhé zpěvem vzývá,

ruce deštník nahradí.

 
Hebká tráva zemí voní,

duha kreslí v obloze.

Lánem běží stádo koní,

s partou kluků v povoze.

 
Obilí se chvěje chladnem,

kukačka počítá čas.

Ubíhá jeden den za dnem,

prokvete stříbrný vlas.

 
Mládí, zdraví, kde zůstalo?

Moudrost, co teď, k čertu, s ní?

To ale není tak málo,

ten žár v sobě nezhasni.

 
Osud už prosby nezmění,

pláč jen vrásky přidává.

Dobré srdce, to se cení,

to je ta cesta pravá.