Poprvé venku
Pět let je poměrně dlouhá doba. Přes 1800 dní v pokoji, který rozměry připomínal domeček pro panenky. Po devíti letech s titulem "bezdomovec" to pro mne byla královská komnata a navíc, vrátila jsem se domů, k mamince.
Já dělala společnost jí, ona mně. Ranní pochutnávání si na kávě patří k nejhezčím vzpomínkám na tuto vzácnou ženu. Maminka moje, prožívala se mnou vzlety i pády, rakovinu mou i tatínka a přesto to byla právě ona, kdo mne nutil den co den zvednout hlavu hezky zpříma. Přišly i dny smutné, ztmavlé honícím se listím a tehdy mi jen mlčky pohladila hřbet ruky a podala kapesník. Děkuji, maminko, ńezapomenu.
V momentě, kdy zazvonil zvonek a přišel pán s vozíkem s tím, že si ho jen vyzkouším, byla moje srdeční aktivita celkem normální. Zeť Kája mne vzal do náruče a usadil na vozík. A já věděla, že to je ono, to je to pravé. Seděla jsem na vozíku a měla jsem dojem, že jsem na něm odjakživa.
V tom se za mnou ozvalo: "Tak jedeme ven."
Srdce se mi rozběhlo jak o závod a jen představa, že se mi můj toužebný sen plní, byla k nezaplacení.
Štěstí? Mám ho.
Měla jsem ho v okamžiku, kdy se kolečka roztočila a já ujížděla té dřevěné neosobní posteli. Dveře od pokoje, práh, dveře od bytu.
Obrovské dojetí mi sevřelo hrdlo a maminka jen řekla: „Nebreč, Ivko.."
"Mami, to já nebrečím, to je.. jen.. je to úžasný, mami."
Rozhlížela jsem se po trubkách od topení, rovnoběžně kopírovaly strop temné chodby. Kola šustila po linu. Čekaly nás dveře třetí. Zavrzaly a Kája je zády otevřel. Vracely se zpátky a vozík se zasekl o levé kolo.
"Kruci," sykl zeťák a vybalancoval na hlavní chodbu. Denní světlo z okna mne přitahovalo jak magnet. Jeden z mužů přivolal výtah. Vjeli jsme dovnitř a já ani netušila, co zmáčknout. Drcnulo to, bzučivě zahučelo a my vyjížděli do další chodby v přízemí. Uprostřed se šedivě šklebily dopisní schránky, naproti nás čekali poslední troje dveře. Ještě chvilku a sluníčko mi zasvítí do očí. Nejen přes okno a záclonu. Přímo do široce rozevřených očí, aby mi proboha něco neuteklo. Vyjíždíme na chodník.
"Dobrý den.. to je ale dneska krásně, že jo?"
Usmívám se na vyděšené pohledy lidí kolem mne, kteří nechápou, proč se tolik směji a tolik křičím. Musím, emoce jsou neskutečné, nemůžu mlčet. Vítr mi zafoukal do vlasů a mě napadá bláznivá a nepodstatná myšlenka - "Taky jsem si mohla nechat umýt vlasy".
A rozhlížím se kolem, dívám se do nebe, vidím ptáky nad sebou a kritizuji chodník.
Skáče to. Přes obrubníky se nedá jet, budu s tím muset něco udělat. Kruci, vůbec se tu nemyslí na vozíčkáře, jak to mají asi sami zvládnout? Nadávám v duchu i nahlas. Ještě pár protočení kolečky a už šeptem ukazuji směr.
„K těm stromům“, prosím.
Ty syté barvy, až oči bolí. Mhouřím je a nastavuji tvář slunečním paprskům. Kamínky se třpytí, jejich tvary omlel déšť. Dotýkám se kůry. Je drsná na omak a přitom hřeje. Jemně se drobí mezi prsty. Díky, bože, díky. Ne, nejsem věřící, ale komu mám poděkovat za to, že tu teď vnímám všemi smysly to, o čem jsem dosud jen snila. Muži se mnou popojížděli sem a tam a já otáčela hlavu po každém spadlém lístku. Jak ty stromy vyrostly a hele, nová lavička, už je na boku odřená, uprostřed vyrytý mohogram. Oči mi zářily a nebe nad hlavou mi dávalo křídla. Mlčela jsem, těch dojmů bylo tolik. V hrdle jsem měla knedlík a ruce se roztřasly. Jak je venku krásně.
"Tak co, nebolí vás něco?" Jen jsem potřásla hlavou.
"Pojedeme domů," usykla jsem.
Kola se přehoupla přes obrubník a zaskřipala na chodníku. Položila jsem hlavu na opěradlo a sledovala okolí. Parkoviště se rozrostlo, potkávali jsme neznámé sousedy. Tolik času zmizelo jak mávnutím proutku. Kamarádky dcera, která ještě nedávno chodila do školy, veze kočárek. Čiperka babička Nováků chodí o berlích. Jiná sousedka mě ani nepoznala. Malý psík se snažil prokousnout kola od vozíku. Po silnici profrčel autobus. Les se zdál hustší než dřív a dům měl novou fasádu.
Vjeli jsme zpátky do chodby, osmery dveře včetně výtahu, tmavá ponurá chodba. Maminka ve dveřích.
"Mami, tam ti bylo tak krásně..."
A večer, když celý dům ztichl, únava padala na víčka a jen pár světel mi svítilo odrazem do pokoje, jsem věděla jedno, že tenhle pocit štěstí musím předat dál. Mně se sen splnil a zrovna teď, v tuto chvíli si někdo čte mých pár řádků a touží jako kdysi já. Ozvěte se, jsem tady, nenechám vás v tom...
...
Vyjela jsem na procházku,
hledat krásu nebo lásku.
Náhle, snad se nepletu,
první kapka v úpletu.
Projela jsem kolem stromu,
byl už starý, vzhledem k tomu,
že stál křivý, bez listů,
věren tomuto místu.
Potkala jsem pírko ptačí,
kroužilo, což volnost značí,
natáhla jsem vzhůru dlaň,
ulétlo mi v širou pláň.
O kousek dál blízko skruže,
zavoněly mi vstříc růže.
Královnou jsou, řeknu vám,
květy jako drahokam.
Kapky deště zhoustly náhle,
křoví v cestě, zvuky táhlé.
Voda po tváři stéká,
přede mnou šumí řeka.
Do svetru mne vítr halí,
škoda, že už nejsme malí.
Kamínek do louže vlít´,
zkouším kapku uchopit.
A tak zmoklá na rozcestí,
držím v dlaních mokré štěstí,
krásná vlastním úsměvem,
citem, láskou a zpěvem.
Někdy třeba duha značí,
jak málo nám k štěstí stačí.
Není třeba slézat horu,
jen jdi přímo, až k obzoru.
Nech se omýt trochou vody
a dej snění víc svobody.
Pak jde všechno vážně snáz,
vždyť je kolem tolik krás.
Potkala jsem štěstí v dešti,
je kolem nás, v Praze, v Pešti.
Nemohu než složit dík,
příroda je kouzelník.
Iveta Kollertová
I s vozíkem si dojedete za štěstím
Každá toulka přírodou má své kouzlo, ale jak a co cítí ležák, kterému narostla křídla? Usedněte, prosím, já vás provedu zvířecí říší.
Iveta Kollertová
Toulám se
Rozverně se poohlížím po článcích druhých a naskakuje mi husí kůže nad titulky o politice, o tunelářích, o státě, kterému se přetrhla nit v toku dějin. Ne, ode mne nečekejte moudra a rozhřešení. Já píšu po svém, nemám život jako peříčko, ale moc ráda si nasazuji perutě.
Iveta Kollertová
A ty se ptáš, co já?
Omlouvám se za vypůjčený titul z písně a za tykání. Druhý sváteční den po Štědrém dnu by měl být odlehčený, nehnat k depresím všeho druhu, nekritizovat kdejakou prkotinu v okolí a nenaříkat nad drahotou, nízkým invalidním důchodem nebo politickým šachmatem. Pojmu tedy článek po svém.
Iveta Kollertová
Obyčejný výjezd sanitou? Ale kdeže..
Znáte mne, nejsem příznivcem negativních zpráv, uplakaných večerů či ukňouraných stížností na děj kolem nás. Vím ale, že je onen příliš optimistický pohled na svět leckdy brán jako nepatřičný, nevhodný a uměle hraný. Ne tak u mne, vločka v oku mě rozesměje, do závějí rýpu klacíkem, ačkoli vím, že se nedostanu dál než dva metry od vchodu.
Iveta Kollertová
Dvakrát v roce Vánoce
Nejsem příznivcem hromadných oslav i svátků, jen vánoční dny se poněkud a chtě nechtě dotýkají každého z nás. Srdce jihnou, nevraživé pohledy mizí a příslušnice něžného pohlaví smýčí, gruntují, perou, čistí. Já ne..
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny
Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...
Gruzínská prezidentka vetovala „ruský“ zákon. Jde do boje s vládou
Gruzínská prezidentka Salome Zurabišviliová podle tiskových agentur vetovala kontroverzní zákon o...
Turisté si zajeli do Afghánistánu. Střelci část Evropanů povraždili i s průvodci
Neznámí ozbrojenci v pátek večer v provincii Bámján v centrální části Afghánistánu zabili tři...
Projekt Východní štít. Polsko na hranicích postaví opevnění za miliardy
Polsko investuje deset miliard zlotých (asi 58 miliard Kč) do zvýšení bezpečnosti své hranice s...
Kdysi ji voda nezajímala, teď jí chybí. Francii dráždí hráz Ženevského jezera
Švýcarsko nemá o vodu nouzi. Jeho sousedé však ano. Francie, kterou loni zasáhla extrémní sucha, se...
Prodej, Rodinné domy, 184m2 - Heřmanov - Fojtovice
Heřmanov, okres Děčín
2 570 000 Kč
- Počet článků 52
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1962x