Onkologický nářez

Pozdě bycha honit tam, kde se zblázní buňky. Podle reakcí, emailů a informací lidí se stejnou diagnózou se domnívám, že spouštěčem onkologického onemocnění bývá dlouhodobý stres a oddalování preventivních prohlídek. Samozřejmě, není to podmínkou, ale dnešní hektická doba k tomu přímo vybízí.

Můj pobyt na onkologickém oddělení se protáhl na šest měsíců. Spolupacienti se střídali jak na běžícím pásu. Každý, od sedmdesátileté paní po ablaci prsu po dvacetiletou maminku tří dětí, se držel zuby nehty optimismu a černý humor koloval po celém oddělení.

Muž bez hrtanu, prošedivělý pán s rakovinou páteře, dívka s nádorem v dásni.

Tváře se mi promítají před očima a je mi moc líto, že jsem si nenechala kontakty na ty, kteří mne drželi nad vodou. Na každého přijde smutek i tajně polykané slzy. Skrývali jsme to jeden před druhým. Jen nepodlehnout, jen nepadnout na zem. Vzpomínám na paní Kuchařovou, která se stala mou "spolubydlící" na pokoji. Já v té době přežívala pod prášky, ona mi otírala pot z čela. Při zápalu plic seděla u mého lůžka a poslouchala chrčivý dech. Při sebemenší změně frekvence volala sestru. Odešla mi ze dne na den ze života a já pevně věřím, že si dodnes užívá s vnoučaty.

Onkologie v Chomutově má jeden příjemný režim. Nejenže jsme měli osobní oblečení na pokoji, ale mohli jsme po všech těch huntujících procedurách ven. Procházela jsem se v neznámém městě, vnímala krásu parku i mraveniště věčně spěchajících lidí. Po bílém pokoji to byla rehabilitace jak hrom.

Rakovina je nemoc, která vrací do dětství, připomíná to hezké a zároveň vás stahuje strachem. Ale nikdo se před ostatními s pochybnostmi nesvěří. Ony maličkosti jako pohlazení po paži, vyměněný oběd (nesnáším svíčkovou, dostala jsem kuře), uvařená káva nebo jen tak posezení na kuřárně, se dělá tak nějak automaticky. Jsme tam stejní. Nemluvíme o smrti, naopak, plánů pro život je víc než dost. Naučila jsem se odezírat ze rtů i jen mlčky naslouchat. Všechna přání se počítají za předem splněná.

Nádorové onemocnění je svinstvo, ale jen pokud si ho pustíte až k srdci. I naprosto beznadějné se zvládá lehčeji ve dvou, ve třech. Každodenní rady, jak proti nevolnosti, kde koupit fajnovou paruku, co proti spáleninám nás všechny stmelilo v jednu velkou rodinu. Ta podobnost osudů. Jistě, život se nedá naplánovat a smrt uprosit, ale podlehnout a rezignovat? Nemoc máme v hlavě a pokud jí necháme zvítězit i nad myšlením, máme nakročeno na pořádný malér.

A ještě něco, prosím, pokud máte zrovna někoho, kdo se snaží ten svůj boj vyhrát, neptejte se ho při návštěvě, jak mu je? Jak by mu bylo, mizerně, vy jste na druhé straně, na té zdravé. Proberte jejich pochybnosti a vymluvte jim je. Ptejte se na budoucnost, na plány, vyprávějte o nově narozených králíčcích a o zahradě, ve které všechno kvete. Dejte jim najevo, že se s nimi počítá. A hlavně, jak moc je máte rádi. Oni to ví, ale moc hezky se to poslouchá.