Nekonečná noc

Po špičkách se plížily stíny. Zeď znachověla zapadajícím sluncem a vánek roztancoval záclonu. Uvelebila jsem se na lůžku, dřevěné postranice zavrzaly. Jsou k ničemu, stejně je neuzdvihnu. Takhle stolek, kdyby byl, to by bylo něco. Navyklým pohybem jsem pohladila tulící se kotě. Ptačí křiklouni prolétli před oknem. Výhled skrze záclonu byl úchvatný.

Mrak nad obzorem se rozpínal, měnil i ztrácel. Rozsvítil se první lustr a někdo ze sousedů párkrát zabouchal kladivem. Zbylá ztmavlá okna působila neosobně jak načrtnutá na skice papíru. Na cestě, vedoucí k blízké sportovní hale zavrčela motorka a děti opouštěly hřiště. Malá blondýnka poskakovala hned po pravé, hned po levé noze. Klučina nakopnul míč, chvilku sledoval jeho let i pád, aby se vzápětí rozeběhl k novému výkopu. Dvě maminky s kočárky si vyměňovaly své zkušenosti o mužích. mateřské a módě.

Soumrak se prohluboval a mně se vracely myšlenky na jednu noc v blízké nemocnici. Noc, která tolik ovlivnila můj pohled na život, na tu křehkou nitku, načasovanou na dobu určitou.

Nevím, jak kdo, já ale neusnu vedle někoho, kdo chrčí, chrochtá, mlaská a chrápe.

Nemocnice sama o sobě z nás dělá třasořitky, citlivé i háklivé na každé špatné slovo a nevrlý tón špatně naladěné sestry. Ležela jsem na dvojpokojáku u pootevřeného okna. Vedle mne oddychovala starší paní. Přes den rozesmátá, věčně mluvící žena, v noci nechtěný tyran mých ušních bubínků. Zoufale jsem ohýbala rohy polštáře ke zmiňovanému smyslu, nic nepomáhalo. Kdybych si tak mohla dát aspoň cigaretku, myslela jsem si. Leč, v té době (dvacet let zpátky) se oddělení neprodyšně zamykalo, takže chuť nechuť, absťák neabsťák, mohla jsem tak maximálně zašustit pytlikem bonbónů. Doba pokročila, sestra zamlaskala zdravotní obuví, bouchly dveře.

Třeštila jsem oči do tmy, ve spáncích bušilo únavou. Přečtená kniha nelákala, křížovky byly vyluštěné. Odněkud se ozvalo houknutí sanity. Asi nový příjem. Přemítala jsem o domově, plánovala si budoucnost. Myšlenky lítaly sem a tam. Dala bych si vanu. Už abych byla zase doma. Kdy mne pustí? Děti už asi spí. Určitě spí, kolik tak může být? Proč by mě nepustili domů, jsem tu dost dlouho? Co asi měli doma k večeři? Hergot, svědí mě chodidlo. A vlastní zašustění na prostěradle mě upozornilo na jeden fakt.

V pokoji bylo ticho.

Naprosté ticho.

Co to je?

Jakto, že nechrápe?

Pootočila jsem hlavu, namáhajíc zrak, ve snaze protknout tmu. Nic se nepohnulo. To je divné. Těch sedm dní společného soužití mi zapnulo v hlavě sirénu. Sáhla jsem po krabičce s vypínačem na světlo a alarmem na sestru. Zář osvětlení mě na chvilku oslepila. Paní ležela na zádech, ústa pootevřená. Tělo pod přikrývkou. Byla zvláštně uvolněná jako hadrová panenka. Automaticky jsem zmáčkla alarm na sestru. Přiběhla za chvilku s tázavým pohledem.

"Paní asi nedýchá, je úplně zticha," vyhrkla jsem ze sebe.

Sestra jí chytila za ruku. "Paní Nová, slyšíte mě?"

Nic se nedělo, paní ležela ve stejné pozici, bez reakce na cokoli.

"Paní Nová, vzbuďte se," mluvila na ní sestra a já si jen pomyslela, proboha, měla by jí dát umělé dýchání nebo tak něco, ne?

"No tak, paní Nová... ", sestra poklepala pacientku po tváři.

A v tom ta, pro mne umírající paní, vydala chrčivý zvuk, mávla rukou do prostoru a otevřela oči: "Co je? Vizita?"

Dostala mne, úplně mě odzbrojila.

Nedokázala jsem si představit, jak bych se smířila se smrtí, byť cizího člověka.

A tehdy jsem si uvědomila, jak úžasné je, když vedle mne někdo celou noc chrčí, chrochtá, mlaská a chrápe.