Iveta Kollertová

Mám se pořád hezky

16. 11. 2010 18:24:19
Tak nějak se nám dny nemění, rána i večery do tmava a nálada úměrná počtu vypitých sklenic kafe. Děj, probíhajíci ve čtyřech stěnách, by se dal shrnout třemi větami, ale jelikož nejsem přítelem strohého sdělení, rozvedu myšlenky, přidám synonyma a popíšu stav tak, jak ho vidím já.

Předminulý týden byly konečně uzavřeny veškeré prohlídky ohledně elektrického vozíku.

Byla jsem shledána dostatečně bezmocnou a zároveň natolik uvažující, abych onen div mohla obsluhovat. Papíry jsem nastrkala do velké obálky, přidala srdečný pozdrav i touhu a vše řádně zalepila. Pečovatelka vše odnesla na poštu, označila doporučeně a nechala odeslat, na internetem vyhledanou, adresu do Teplic, kde sídlí revizní lékařka všeobecné zdravotní pojišťovny. Děj se vůle boží, myslela jsem si v té chvíli.

Za týden zvoní telefon.

"Dobrý den, jsem ten a ten, chtěl bych vás navštívit ve věci přidělení elektrického vozíku."

Co to?

Že by už byl konec tahanic nebo je to teprve začátek věcí nastalých?

Domluvili jsme si den i hodinu, já přimázla obličej Niveou, zvedla řasy nad padající horní víčka, otřela stůl a čekala na zaťukání. Opravdu přišel na čas. Pohledný čtyřicátník v obleku a s taškou. Podal mi ruku, vybalil papíry, pohladil lísající se kočky. Já tvrdím, že kdo má rád zvířata, snese se s lidmi, tudíž jsem pookřála s vidinou příjemně strávené návštěvy. A měla jsem pravdu. Nakonec se jeho pobyt u mne prodloužil o dvě hodiny, kočičí osazenstvo bylo hýčkáno, otázky zodpovězeny. Proč u mne onen pán byl?

Vlastně to nevím.

Vyzkoušel si můj stávající mechanický vozík, ujistil se o mém zdravotním stavu, o nefunkčnosti nohou a ujistil mne, že z jeho strany nebude námitek k získání vozíku. Zároveň mne informoval, že to ještě neznamená, že ten samohyb bude. Zvláštní věc. Papíry jdou do Teplic, odtamtud do Chomutova, pak přijede někdo, kdo o mně vlastně nerozhoduje, protože to záleží na jeho šéfovi.

Zmatené?

Nepochopitelné?

Nepřemýšlím nad tím. Zima na krku, úhybné maněvry kolem závějí sněhu praktikovat nebudu. Školu smykem jakbysmet. Není, kam spěchat.

Zážitky jsou ale i příjemnější a jednou z nich byla procházka, která proběhla hned následující víkend. Miluji ty chvíle uložení na vozík právě proto, že jsou vzácné. Horko těžko se dá sehnat mužská náruč, posílená cvičením ve fitnesscentru. Nepatřím k anorektickým postavám a sobecky se těším i na sanitáře. Chlap tu chybí, byť by mi pouze spravil zvonek nebo přitloukl hřebířek pro obraz.

Tedy jsem, plna očekávání, vyjela i s doprovodem na ulici. Vál vítr, listí se hnalo kolem a pod koly křupaly větvičky. Přivolalo mi to vzpomínku na tátu. Jeho ranní buzení mé maličkosti před rozedněním, horký hrnek čaje na stole a výprava do lesa. Učil mne znát stromy, traviny i druhy hub. Vodil na místa, kde palouk byl jak hladina rybníku, zvláštně se vlnící, když jste přimhouřily oči.

Procházky oním lesem dětství už reálné nejsou, maliní se zamotá do kol vozíku a kořeny se po nás natahují jak obživlé. Jen má studánka je na stejném místě a ačkoli jí stíní staré břízy, přece je voda nezkalená, u krajů několika lístečky ohraničená. Jako copatá holka jsem jí svěřovala tajemství.

Já vím, nedá se vrátit čas, ale dá se připomenout doba, která nás učila, pro tehdy tak vzdálenou, budoucnost. Nic nenahradí pohled do široce rozevřené krajiny, na to nádherné lidské mraveniště, na cáry mraků nad hlavou či přelet křičícího ptačího hejna. Věřte mi, neklopte oči k zemi. I když pravda, i tam se dá vyčíst víc než dost. Několik spadaných žaludů a oblázky, co se zatřpytí ve slunci. Pařez, zasypaný listím, narezlý mech, rozšlápnutá šiška. Baví mne pozorovat změny kolem sebe, jen mám někdy pocit, že je vstřícnost utopena spěchem. Mé procházky se počítají na minuty, ale dodají energii na několik dní. Škoda, že vám nemůžu vypovědět každý pocit, každou nitěrnost z toho, co prožívám.

Já se to ale naučím, slibuji.

...

Pohladil mne déšť

Koruny stromů se zachvěly větrem,

hladina rybníku zvlnila břehy.

Halím se do šály, hřeji se svetrem,

klubíčko voňavé vlnité něhy.

Oči se rozhlíží okolím, polem,

malý drak ve výšce potěší zrak.

Šumění jemně se rozléhá kolem,

za lesem zahoukal osobní vlak.

Myška si razila korytem cestu,

kamínek zasvítil, přeletěl drozd.

Ztrácím se obzorem, pryč zády k městu

tiše a po špičkách jak cizí host.

U vody rákosí requiem zpívá,

vlna jde za vlnou, nárazů pár.

I slepý na krásu srdcem se dívá,

žít tady na zemi je velký dar.

Vracím se pomalu kapkami deště,

v náručí listoví, větviček díl.

Poprosím oblohu "Dopřej nám ještě

několik krásných dnů a spoustu sil"

Autor: Iveta Kollertová | karma: 38.78 | přečteno: 6004 ×
Poslední články autora