Jak jsem málem přišla o rozum

Nemám nic proti vyšetření čehokoli, koneckonců, po absolvování kolonoskopie i gastroskopie v jeden den, mne nemůže hned tak něco rozházet, ale přiznám se, nemám ráda psychology.

Získání elektrického vozíku není jednoduché, ovšem já mám ráda výjezdy sanitou, tudíž mi celkem nevadil koloběh telefonického objednávání, zajišťování doporučení, obvolávání vlastní lékařky k sepsání lístku na sanitu.

Sanitáři si mne hýčkají a po těch měsících si tykáme, čímž náš vzájemný vztah polidštěl a nabyl oparu přátelského. Zaženou mé kočičky ode dveří, aby neutekly, odstrčí stůl, vezmou mne do náručí, projdou ponurou chodbou, vyšlapou dvakrát jedenáct schodů a elegantně a s citem položí na nachystané lůžko v přízemí. Miluji tyto chvilky, kdy mne chlapské paže stisknou do náručí.

Jak říkám, získat vozík není jednoduché, ale ne nemožné, i když...

Absolvovala jsem již od dubna vyšetření oční, interní, neurologické, rehabilitační, ortopedické a zátěžový test. Diagnóza byla potvrzena, aspoň ve směru, který byl podmínkou pro śebeobslužnost, jen to psychologické mi chybělo. I objednala jsem se. První "sezení" se zdravotní sestřičkou mi rozkmitalo před očima trojúhelníky, svislé i vodorovné přímky, kolečka a otázky typu, zda týrám zvířátka či trpím sebedestrukcí. Hodina a půl vyplňování testů, papírů, kroužkování a sondování dotazů. Pravda, překvapilo mne, že tím to nekončí a musím přijet znovu, ale kdo by pátral po příčině. Mnou vyplněné musel přece někdo vyhodnotit a absence lékařky napovídala, že je nutný osobní kontakt z očí do očí. Psal se červenec, mé pozitivní naladění nikterak neutrpělo a já dostala nový termín k objednání. Trochu mne zarazilo, že mám přijet až v říjnu, ale i lékařka mám nárok na dovolenou a mně už bylo stejně jasné, že si vozíček v létě neužiju. Nebylo kam spěchat.

Včera ráno úderem půl osmé alarmoval zvonek u dveří, že mne čeká blaho mužské sanitářské náruče a já vyrazila za svým druhým psychologickým vyšetřením. Ve všech minulým případech jsem měla za zády pečovatelku, která postrkovala převozním lůžkem a vmanévrovala se mnou do ordinací, tentokrát ale ne. Nejenže jsem chtěla ušetřit nějakou tu korunu za doprovod, ale podstatným se stal fakt, že ta má pečovatelka musela rozvést všem těm babičkám i stařečkům snídaně. Sanitář mne u střediska přeložil na transportní lehátko, přejel chodbu a zastavil před ordinací. Ta bylo přemístěna z původního vzdušného prostoru do stísněné uličky, obložené židlemi. Pacienti kolem mne procházeli jen s obtížemi a já si jen pomyslela, jaká to bude legrace mne dostat do ordinace.

Paní doktorka smysl pro humor postrádala.

Popadla mé lehátko a z úst se jí sypaly věty: Kde máte pečovatelku? Kde máte doprovod? Já tohle teda nejsem vůbec povinna dělat. A jak vás mám tam asi dostat?

Lehátko drclo hned do židle, hned do futer, popojížděly jsme sem a tam za neustálého spílání komusi, kdo tam není. Konečně jsem ležela uprostřed ordinace. Doktorka ještě utrousila pár nelichotivých vět do éteru, načež se uklidnila a podala mi velký blok.

"Nakreslete strom," odtušila.

Jako šikovný človíček umím všelicos, jen výtvarné umění obdivuji pouze na obrazech na mé zdi. Tužkou jsem narýsovala cosi mezi dubem a břízou.

"Teď nakreslete ženskou postavu," vrátila mi papír lékařka.

Opět jsem tedy zkusila vyplodit śtvoření s culíkama, aby bylo na první pohled jasné, že je to dívka.

"Koho jste si představovala?"

"Svou dceru."

"V kolika letech?"

"V deseti."

"Tak ještě namalujte chlapa."

V podstatě jsem nakreslila stejný tvar, pouze bez culíků a s vousy.

"To je kdo?"

"Bývalý manžel."

"Proč zrovna on?"

"Protože má vousy a je patrné, že je tudíž chlap."

Bože můj, připadala jsem si jako blbec. A to nejhorší mělo teprve přijít. Otázky ze zeměpisu ráda nemám a z matematiky teprve ne. V momentě, kdy jsem uslyšela, že šest dělníků vykopalo příkop dlouhý šest metru a kolik je třeba dělníků, aby ten příkop byl hotov za půl dne, jsem jen rezignovaně mávla rukou. Ležela jsem spocená jak myš, venku houkala sanita, zvonil telefon a já musela pozpátku opakovat zadaná čísla 4753252 - 2523574. Kde leží Londýn? A kde Sahara? Začala jsem pochybovat o svém zdravém rozumu. V hlavě jedinou dotěrnou otázku: K čemu mi to na vozíku, proboha, bude? To budu počítat přechody nebo pojedu do Afriky. Co je to, sakra, apokryf? Těch otázek byla spousta, nejvíc mne dostal výraz "boubí", o kterém doteď netuším, co znamená, natož abych ho popsala.

Nicméně i tahle rapsodie měla svůj konec a já si jen řekla, uff, mám to za sebou a jsem vozíku blíž. Paní doktorka se na mne usmála a řekla: Tak, paní Kollertová, přijedete zase 19. 10 a tentokrát přijeďte na vozíku a s pečovatelkou."

Nevím, co by udělali druzí, ale já jen sykla: "To mám přijet potřetí?!"

Pokývala souhlasně hlavou.

Nechápu, hlava mi nebere, proč je k získání vozíku nutná trilogie psychologa. Zřejmě ani lékařka nechápe, že mě pečovatelka sama nenaloží a nepojede se mnou přes půl města na středisko. Nehledě na to, že já nejsem jediný klient. Pět pečovatelek na celé město má už takhle co dělat. Jistě, je třeba zjistit, zda nejsem šílenec, který by najel do davu. Ale je TOHLE opravdu nutné?

Obdržela jsem zpátky kartičku pojištěnce, termín nové návštěvy a zadlužila se třiceti korunami, které jsem samozřejmě zapomněla doma. Lékařka se mnou vyjela ze dveří a postavila ke zdi.

"Nashledanou," podotkla a zavírala dveře.

"Paní doktorko, já potřebuji zavolat sanitu na zpáteční odvoz," ozvala jsem se z vyměřeného místa.

A strhla se smršť vět, které šly tak rychle po sobě, že jsem je nestíhala sledovat. Výběr zněl asi takto: "Proč bych volala sanitu? Dejte mi číslo na dispečink! Zavolejte pečovatelku! To není moje povinnost. Já tu nejsem od toho, abych cokoli obvolávala."

Ležíc, třeštila jsem oči a pod okem mi začalo cukat. Stávala jsem se oficiálním adeptem na psychické obtíže. Svírala jsem v upocené ruce papír na sanitu a zhluboka dýchala. Proč jen jsem zrovna já optimistka? Tahle chvíle si zasloužila jadrného zaklení a zdravého naštvání se. Copak jsem kus hadru, chtělo se mi zařvat. Po explozi slov doktorka přibouchla dveře ordinace a odeběhla do vestibulu, kde odchytila mladou ženu, která tam podávala informace. Ta zklidnila mé bouřící se nitro úsměvem a přivoláním sanitního vozu.

Až doma se tik pod očima ustálil a hlava se přestala nevěřícně kroutit.

Co mne asi čeká příště?

...

Jen procházím
jak meluzína
v čase podzimním
 
Jak
zvednutý vír písku
 
Fotka
ve výtisku starých novin
pomíjející
a přece stálá
 
Jen procházím
v tichosti haníc slotu
i
výkřiky kamelotů
hltám řádky
 
Zpátky se vracím
vím
proč se tvoří
znám taje
a
záhadnosti v nocích
 
 
Jen procházím
zkroucená v bocích
hrotím
psané
ve významu
 
Za dámu ustrojena
tady
daleko
za oknem
kde prochází se sen