Po starých koldomských schodech
Koldům - kolektivní dům
Narodila jsem se tu před 47 lety a první tvrdé poznání přišlo velmi záhy. Jako mrně v povijanu jsem byla uložena do jeslí v prvním suterénu, byly mi pouhé tři měsíce. K objasnění tohoto raritního domu je třeba dodat, co všechno se dalo najít v jeho útrobách.
Byty od prvního suterénu, kde byly jesle, prádelna, sušárna a mandl, po 11 pater s verandou. Dvě křídla - nové a staré, podlouhlý střed s restaurací, šatnou, sálem a výčepem. Ve druhém suterénu školka, klubovna, sklep a spižírny. V prvním patře hotel, kadeřník, holič a obchod. Mohli jste týdny běhat jen v bačkorách a všechny služby byly na jednom místě. Zaslechla jsem, že tu byla i krejčová, ale tu já si nepamatuji. Z jednoho křídla do druhého se tak daly pořádat báječné rychlostní závody, i na kolech.
Tedy má první vzpomínka se vztahuje na dobu jesliček a je zvláštní, že se mi před očima promítá chvilka, kdy jsem ležela na balkóně v postýlce, která měla malý slunečník. Podobnou situaci si pamatuji i ze školky s tím rozdílem, že mi tzv. teta přikrývala pokrývkou hlavu, abych po obědě spala. My, děti, jsme se znaly dokonale. Den co den opětovné zaťukání vybraných dveří se stejnou otázkou: "Půjdeš ven?"
Hned vedle Koldomu stávalo dětské hřiště, o kus dál tenisové kurty, které se v zimě proměnily v zamrzlé kluziště. Tam mne učil táta prvním nejistým krůčkům na bruslích a nutno dodat, že nenaučil. Nějak mi zimní sporty nepadly do oka, za to basketbal a gymnastika ano. Na zmiňovaném hřišti byly prolézačky, kolotoče, sestava z kmenů, ráj pro školáky, úložna dětí pro rodiče. Maminčin hlas slyším dodnes: "Ivko, domůůů!" "Mami, ještě chvilku.." Asi to zná každý z nás.
V restauraci se pořádaly plesy. Maminka se vždy vyšňořila jako královna, všechno se na ní třpytilo a zářilo, i malá kabelka vypadala jako diamantové psaníčko. Když o tom nevěděla, tajně jsem si navěsila všechny ty krásné jablonecké tretky a hrála jsem si na princeznu. Tatínek byl nóblesní, oblek, kravata, vlasy uhlazené dozadu, manžetové knoflíčky.
Doma mne hlídal starší bratr a vzhledem k tomu, že jsme měli mezonetový byt, pořádali jsme závody po schodech ve starém dětském pytli do kočárku. Občas jsme rozložili jídelní stůl, místo sitě postavili knihy a hráli pingpong. Těch stížností od sousedky, že se z bytu ozývají tupé rány a dupot. Krásná doba, všechny ty hry jako třeba "Honzo, vstávej", skákání přes gumu, hraní kuliček i čáry, vybíjená, hra na školu, hon na lišku. Každý rok přišel Mikuláš, čerti se honili po chodbách, rachotili řetězy a my s řevem utíkali po schodech hned nahoru či dolů. Pak jsme se všichni sešli v sále a volali onu známou říkanku: "Voláme tě, Mikuláši a ten čert, ať nás nestraší."
Kdo tu nežil, nepochopí. Jistě, pokoj má čtyři metry a sotva se v něm s vozíkem otočím, do vedlejšího pokoje a koupelny se nedostanu vůbec, kuchyňka má sotva dva metry, pokoje stropy moc vysoké, odpady vrací vodu od sousedů a pode dveřmi táhne, ale je to domov. Z původních služeb tu zůstala kadeřnice, hotel, obchod a prádelna. Přibyla služebna policie a rozšířilo se parkoviště. Z hřiště je torzo, na díru po pískovišti kálí psi. Jen koupaliště za novým křídlem plní svou funkci dál a na tenisových kurtech se občas pořádají turnaje.
Koldům je zvláštní dům.
Lidé se míjejí po chodbách a jen starousedlíci prohodí pár slov. Dveře bytů jsou celý den pevně zavřené. Pryč je doba, kdy jste zlehka zaťukali s prosbou o trochu mouky. Pryč je hrabání trávy a natírání laviček, spojené s ohýnkem či závody pro děti. Ale přesto to tu dýchá. Při pohledu do jakéhokoli okna se mi vybaví původní obyvatelé. Děti, kterým stejně jako mně šediví vlasy. Sousedky, které nás držely zkrátka při míčových hrách, již dávno nežijí. Volání maminky k obědu a tatínkovo ruce za zády, když procházel chodbou. Blíží se vánoční dny a já jen doufám, že zase ucítím po chodbách vanilku i vůni řízků.
Neměnila bych, jsem tu doma.
Foto: http://www.sedmicka.cz/chomutov-jirkov-litvinov-most/clanek?id=50944
Schody do patra
Takové schody do patra,
prošlé už lidmi mnohokrát.
Ruka, co ve tmě zašmátrá
a slovíčka: „Já mám tě rád“.
Pohledy z horních poschodí,
stisk rukou jemný, potají
obzor, jenž oku lahodí
první city, co roztají.
Tichý ševel od výtahu,
i polibek tvůj poslední.
Mládí kráčí v jednom tahu
s láskou tak mnoho dalších dní.
Na těch schodech ze soucitu
sedíš uprostřed všech těch stěn.
Pod záplavou všech pocitů
nevědom si náhlých nových změn.
Strojovna si stále přede
ten starodávný menuet.
Jenže stáří náhle vede,
po dnech, po desítkách let.
Přijde den a nohu na schod
najednou vůbec nezvedneš
Výtah ti přijde náhle vhod,
o citech si už jenom čteš.
Pohled závrať vyvolává,
život, smrt i nepohody.
To se prostě někdy stává,
své o tom ví všechny schody.
Iveta Kollertová
I s vozíkem si dojedete za štěstím
Každá toulka přírodou má své kouzlo, ale jak a co cítí ležák, kterému narostla křídla? Usedněte, prosím, já vás provedu zvířecí říší.
Iveta Kollertová
Toulám se
Rozverně se poohlížím po článcích druhých a naskakuje mi husí kůže nad titulky o politice, o tunelářích, o státě, kterému se přetrhla nit v toku dějin. Ne, ode mne nečekejte moudra a rozhřešení. Já píšu po svém, nemám život jako peříčko, ale moc ráda si nasazuji perutě.
Iveta Kollertová
A ty se ptáš, co já?
Omlouvám se za vypůjčený titul z písně a za tykání. Druhý sváteční den po Štědrém dnu by měl být odlehčený, nehnat k depresím všeho druhu, nekritizovat kdejakou prkotinu v okolí a nenaříkat nad drahotou, nízkým invalidním důchodem nebo politickým šachmatem. Pojmu tedy článek po svém.
Iveta Kollertová
Obyčejný výjezd sanitou? Ale kdeže..
Znáte mne, nejsem příznivcem negativních zpráv, uplakaných večerů či ukňouraných stížností na děj kolem nás. Vím ale, že je onen příliš optimistický pohled na svět leckdy brán jako nepatřičný, nevhodný a uměle hraný. Ne tak u mne, vločka v oku mě rozesměje, do závějí rýpu klacíkem, ačkoli vím, že se nedostanu dál než dva metry od vchodu.
Iveta Kollertová
Dvakrát v roce Vánoce
Nejsem příznivcem hromadných oslav i svátků, jen vánoční dny se poněkud a chtě nechtě dotýkají každého z nás. Srdce jihnou, nevraživé pohledy mizí a příslušnice něžného pohlaví smýčí, gruntují, perou, čistí. Já ne..
Iveta Kollertová
Jak se žije v zimě za pouhým oknem?
Bezvadně a lituji ty, kteří zimu nemusí a přesto ráno co ráno stopami kopírují ty druhé. Ačkoli mne táta učil prvním krůčkům s bruslemi na nohách nebo předváděl výšlap v lyžích, téma zimní mne míjelo na sto honů. Jsem, holt, teplomilka.
Iveta Kollertová
Zastav se a stav se
Rok od roka je mé bilancování uplynulého času škrobenější a odměřenější. Ne, že by nebylo, co hodnotit, ale nějak se mi nechce vracet a připomínat si chyby, kopance i úspěchy. Bez komentáře zůstává zdravotní stav, i když, proč si to nepřiznat, neměnný je pořád lepší než zhoršený. Ale dnes udělám výjimku a pokusím se lehce shrnout uplynulý rok.
Iveta Kollertová
Mobilní imobilita
Řekne-li se ležák, mihne se před očima a díky obrazotvornosti člověk starý, vetchý, posetý vráskami, jak schoulen pod peřinou, upřeně zírá na jedno místo.
Iveta Kollertová
Moment zániku
Hodinová ručička se pomalu sunula po kulatém ciferníku a doba oběda se blížila. Po nebi se líně sunuly mraky a měnily tvary. Dívala jsem se do dálky a zaposlouchala se do prozpěvování vrabčáka za oknem. Klid, popolední pohoda po dobrém obědě. Nic nenasvědčovala blížícímu se strachu a bolesti. Přicházelo to pomalu, plíživě jak prodloužený stín od plynové lampy v podvečerní uličce. Nervózně jsem se posunula na posteli a zhluboka nadechla.
Iveta Kollertová
Mám se pořád hezky
Tak nějak se nám dny nemění, rána i večery do tmava a nálada úměrná počtu vypitých sklenic kafe. Děj, probíhajíci ve čtyřech stěnách, by se dal shrnout třemi větami, ale jelikož nejsem přítelem strohého sdělení, rozvedu myšlenky, přidám synonyma a popíšu stav tak, jak ho vidím já.
Iveta Kollertová
Podzimní courání
Blížící se zima mi stahuje hodiny venku na minuty a čas, strávený v pološeru, prodlužuje stíny v pokoji, jinak laděného do letních šatů.
Iveta Kollertová
Razítko na mobilitu
Budiž povzbuzením i návodem veškeré dění kolem získání elektrického vozíku. Mám to v kapse nebo ne?
Iveta Kollertová
Božský koncert "božského" Karla Gotta
10.10.2010 - datum, které se nezapomíná a pro mne symbol vzpomínky na totální sebedestrukci, naději i splnění dlouholetého snu.
Iveta Kollertová
Jak jsem málem přišla o rozum
Nemám nic proti vyšetření čehokoli, koneckonců, po absolvování kolonoskopie i gastroskopie v jeden den, mne nemůže hned tak něco rozházet, ale přiznám se, nemám ráda psychology.
Iveta Kollertová
Příspěvek na auto, díky vám!
Nerada prosím o cokoli. Nerada se doprošuji pomoci, byť by byla vcelku dosažitelná. Výhody handicapovaného člověka šly doposud mimo mne, pokud nepočítám polohovací postel na dálkové ovládání. Ale i její získání nebylo mou iniciativou, navíc doplatek v částce tří tisíc byl tenkrát nad moje možnosti.
Iveta Kollertová
Jak jsem na úřad (ne)dojela
Vyrušení z každodenního stereotypu bývá načerpáním energie a sil do dnů, kdy není paží, které by mne vyvezly ven. Nestěžuji si, naopak bych den natáhla na 26 hodin a zrušila bych noc.
Iveta Kollertová
Lucka Bílá, Karlův most a nevidomý svět
Zdá se to nesrovnatelné, ale mé dnešní vyprávění zavede do hlavního města, do divadla Ta Fantastika, na Karlův most a skončí neskutečným setkáním.
Iveta Kollertová
Knížka osudu
Oslovím tě možná, člověče. Venku se pomalu stmívá. Co vody mezi prsty proteče a kolik očí se teď dívá.
Iveta Kollertová
Pařez
Zapraskání větvičky pod nohou a člověk zbystří, zastaví se a zaposlouchá do vzdálených zvuků civilzace. Správné houbařské oko spočine v blízkých břízkách, nic na tom nezmění jiné roční období.
Iveta Kollertová
Obyčejný den?
Dnes ráno mi kotě přeběhlo po nohách, zatnulo drápek a mňouklo. "Je čas na snídani, viď," prohodila jsem, zcela probuzena, v rozporu s pevně semknutými víčky.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 52
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1962x