Zapraskání větvičky pod nohou a člověk zbystří, zastaví se a zaposlouchá do vzdálených zvuků civilzace. Správné houbařské oko spočine v blízkých břízkách, nic na tom nezmění jiné roční období.
Je to už pár let, co jsem si takto vykračovala cestičkami mého mládí i poznání. Stromy vyrostly do výšek, šišky se povalovaly kolem kmenů.
Zakřičel pták.
Seběhla jsem mírný kopec a dostala se do údolí, prozářeném slunečními paprsky. Místo, plné konvalinek a bledulí. Rozšafně rozkročené kořeny velikého dubu a malý, mechem pokrytý pařez. Usadila jsem a zvedla mžouravě oči do koruny zeleného dubu.
Mír a klid.
Pohrávala jsem si se spadlým lístkem v dlani a po noze mi lezl pavouk. Smetla jsem ho prstem a cítila tu sílu, vyvěrajícího zpod nohou. Země promlouvala se všemi rostlinami jakoby vyprávěla letitý příběh o životě celé té zelené krásy.
Kolik proběhlo ročních období, kolik zvěře se prošlo utajenými stezkami k blízkému potůčku.
Kolik života i smrti zažila každá část těch obrovských zelených plic.
Pařez pode mnou zavrzal a kousek z něj odpadl měkce do trávy. Přivoněla jsem k tomu malému kousku dřeva. Listy dubu se pojednou rozechvěly. To vítr zahrál svou rozvernou písničku. Sluníčko pomalu zacházelo a stíny se prodloužily. Zvedla jsem se a pohladila hladký povrch provizorního voňavého posedu. Kruhy naznačovaly jeho ukončenou a dlouhou životní pouť.
Bylo mi tak hezky.
Lesní ráj, propletené šlahouny maliní, klestí a vyčnívající kořeny nabízely svou náruč. Odcházela jsem a lehce se dotýkala každého stromku. Já a les v jednom rusalčím tanci a souznění.
Stejně se tam zase vrátím.
Moc se mi stýská.
