Jak jsem na úřad (ne)dojela

Vyrušení z každodenního stereotypu bývá načerpáním energie a sil do dnů, kdy není paží, které by mne vyvezly ven. Nestěžuji si, naopak bych den natáhla na 26 hodin a zrušila bych noc.

Během mé nemoci jsem vždy měla pocit, že mi spánkem uteče něco důležitého, byť by to byla myšlenka, nový rým, námět nebo řešení běžných problémů, které se ani mně nevyhýbají.

Avšak tato noc a následující ráno byly jiné. Měla jsem před sebou cestu na náměstí, po kterém jsem se dobrých deset let neprošla. Pravda, ani ten den mi nebylo dopřáno, aby má noha spočinula na dlažkách, ale uvidím dlouho nespatřené, spočítám obchody, které přibyly a zesmutním těmi, které už nejsou. Jako třešnička na dortu měla být návštěva radnice, kam jsem byla předvolána jako svědek jisté rodinné záležitosti.

Těšila jsem se.

Každé posazení na vozík je chvilkou sváteční, nedeptají mne hrboly ani auto, stojící před sjezdem bezbariérového chodníku. Culím se přes paprsky sluníčka, které mi křiví tvář do grimas a projíždějící kravál z aut mne maximálně donutí hlasitěji zpívat, což nelibě nese pouze ten, kdo vozík zrovna drží v rukách.

Tedy jsem se dopoledne nachystala, zkušeně natáhla ponožky (což je opravdu, opravdu úspěch) a vyčkávala syna Mirka, který mne musel doobléct a usadit na vozík. Přijel na čas. Přinesl kalhoty, triko a svetr. "Chceš boty?" zeptal se. "Na co," odpověděla jsem: "Nohy zabalíme do deky.

Posadil mě na vozík, zabalil jak larvičku a vyjeli jsme.

To mám ráda. Vozík se natřásá, vítr hodí spršku prachu do vlasů a ten vzduch. Oči mi jezdí po okolí, pusa je k nezastavení. Míjeli jsme chodce i děti ze škol.

"Mirčo, chce to klakson," mínila jsem, když jsem už poněkolikáté volala: S dovolením! Pozor, jedu!"

Projeli jsme křižovatkou, zvanou U hodin (ty hodiny jsou na domě a nejdou), kolem zimního stadiónu (Růža, Rosol, gól a Rozhodčí je mrkev), mihli jsme se před hospodou U nudle, kolem polikliniky a už jsme vyjížděli na náměstí. Lidí jak mraků, prostředí tolik změněné. Plno krámků zmizelo, u některých se vyměnil majitel. Radnice stejná jako z dob malin nezralých. A schody, vysoké schody. Věděla jsem o nich dopředu, jen mě zarazilo, že pro ty, co tu jsou poprvé, není nikde cedule o zadním bezbariérovém vchodu. Kdo to tu nezná, vzdá návštěvu dřív než ho jiný nasměruje. Vrátnice je umně skryta uvnitř úřadu.

Objeli jsme tedy celý budovu, proklouzli mezi bankou a parkovištěm a dojeli přede dveře. Ty se se zašuměním otevřely a my stanuli v cíli. Respektive pod dalším, ještě úzším schodištěm. Byla na něm sice plošina, ale žena, která jí obsluhovala, se nám omluvila, že má strach mne na ní vyvést. Zvláštní situace.

Předala jsem jí tedy předvolání ke svědectví a vyčkávali jsme.

Z patra přiběhla pohledná mladá žena.

"Jakto, že jste udávaná jako svědek, když jste na vozíku?" optala se mne stylem pedagoga, který plísní tříleté děcko, které chce už do školy.

"Promiňte," odpověděla jsem: "Ale já jsem sem po obdržení předvolání volala a informovala jsem vaši kolegyni, že jsem vozíčkářka a ptala jsem se i na způsob, jakým se k vám dostanu."

"No a to mám jako běhat sem a tam nebo jak to mám asi udělat?" dodala pohledná žena nasupeně. Nicméně odběhla a vrátila se zpátky s jakýmsi papírem. "Tohle mi podepište," podotkla již mírnějším hlasem.

"Samozřejmě, musím to číst?" zeptala jsem se a přelétla očima něco o tom, že budu mluvit pravdu, že neřeknu něco, co by někomu ublížilo a podepsala jsem. Celou dobu jsem se usmívala, protože nikdo a nic mi nezkazí čas, který můžu trávit mimo své čtyři stěny. Snad se ta trocha mé dobré nálady přenesla i k ženskému protějšku, který usedl na schody a položil mi další tři otázky, týkající se onoho svěděctví. Odpověděla jsem na otázky, žena vstala, srovnala papíry v ruce, poděkovala a rozloučila se. "Já děkuji a mějte hezký den," usmála jsem se i já. Celé to trvalo zhruba tři minutky, když odpočítám dvojí seběhnutí schodů.

Plošina zůstala nedotčena, mé poselství splněno a my jsme mohli opět vyjet mezi lidské mraveniště.

"Teda ta měla náladu,.. ty máš svatou trpělivost," ozval se za mnou můj syn.

"Ale jdi, třeba jí v noci bolel zub nebo jí vynadal vedoucí," bavila jsem se. Ráda vyřizuji, debatuji a argumentuji. Jsem ve svém živlu při jednání a diskuzích všeho druhu. A zdálo se, že má mise splnila účel. Pomohla jsem někomu, kdo si to zaslouží.

Opět jsme objeli banku a projížděli náměstí. Je rozvrtané, mám pocit, že už po páté za posledních deset let. Zbytečně vyhozené peníze, kdyby to udělali pořádně už na poprvé, třeba by zbylo na opravu chodníků. Minuli jsme krámek, ze kterého na mne vykukovaly kuřecí drůbky, salámy a klobásy.

"Zastav," houkla jsem dozadu. Paní v krámku se zastavila za pultem a otevřenými dveřmi se ozvalo: "Tak co to bude?"

"Tu bílou klobásku, prosím.."

Tomu říkám nakupování rovnou z ulice. Kdyby byli všichni tak vstřícní, říkala jsem si a hrdě přidržovala nákup v klíně. Málokdo si uvědomí, co pro mne znamená tak malé gesto. Nejsem ta na tom vozíku, jsem zákaznice. Nakupuji sama, i když mne tam musí někdo odvést. Je to daleko víc než oběd, donesený pečovatelkou. Malá velká vítězství. Není daleko doba, kdy můj sen o procházce byl pouhou fantazií.

A teď?

Kolem mne zahučí tramvaj, pozdraví mne známý, zahouká auto. Nevidím to jen v televizi a nesním o tom o úplňku. Vidím rozesmáté i uplakané děti, lidi usměvavé i s hlavou svěšenou. Maminky s kočárky, těhulky se zářícíma očima. Dědečky před hospůdkou i stařenky s látkovou taškou, sunoucí se pomalu po chodníku. Každý z nich si prožívá to své. Každý má jiný příběh Dívám se jim do očí a fantazie pracuje naplno. Aniž to tuší, vklouzli mi do života. Žebrák z Karlova mostu v něm zůstane napořád, mladík v kšiltovce jen proletí.

Stojí za to se víc dívat, třeba vám někdo vrátí úsměv a projasní vám nevydařený den. Jen je škoda, že ten čas, vyměřený na procházku, tak rychle utíká.

...

Toulám se líně po pláži,
a v písku krab si dovádí.
Kamínek, co nic neváží,
mne zavede zpět do mládí.
 
Jen na chvilku si s dětmi hrát
a stíny oční z lístků mít.
O lásce nechat si dál zdát
a z chyb nikoho nevinit.
 
Rozběhnout se zas po polích
a tisknout chlapci prvně dlaň.
Poslouchat vlastní šťastný smích
a kouzlit hůlkou „tak se staň“.
 
Před spaním svírat vlastní hruď,
kde srdce něhou zabuší
Tak třeba mne teď chvilku suď
vždyť, co je komu po duši.
 
Já vším jsem chtěla kdysi být,
i muškou, vánkem, obrazem.
Spřádala ze snů zlatou nit,
milujíc vodu, oheň, zem.
 
Však zdá se, že čas utíká
a hodiny zrychlují krok.
Jak najít, co už netiká,
proč stáří je tvůj vlastní sok?
 
Ne, nepláču, to se jen zdá,
zas beru písek do dlaní.
Svítí pořád stejná hvězda,
odpovědi znám bez ptaní.
 
Dost bylo marných otázek,
dost vzpomínek i nadějí.
Nadhodím v ruce oblázek,
paprsky písek zahřejí.
 

A zpívám větru ódu ód,
vlnky mi šplouchnou u pasu.
Já, pyšná jako lodivod,
žiji pro lásku, pro krásu.