Rozverně se poohlížím po článcích druhých a naskakuje mi husí kůže nad titulky o politice, o tunelářích, o státě, kterému se přetrhla nit v toku dějin. Ne, ode mne nečekejte moudra a rozhřešení. Já píšu po svém, nemám život jako peříčko, ale moc ráda si nasazuji perutě.
Měla jsem to štěstí, že jsem nejen neopomněla nechat nabít vozík, ale zároveň se našla náruč muže, jenž mne do śedačky naložil a to vše násobily sluneční paprsky i teplý jarní větřík. Každá procházka má své kouzlo, naplňuje, nabízí, dodává, přináší tolik potřebnou energii, která chtě nechtě na lůžku ztrácí na intenzitě.
Jsem snivá, jsem bláznivá v tom dobém slova smyslu a do hučení motorku pod sedačkou broukám své vlastní melodie, které nikdy černí neušpiní notový papír. Bledulky mne přivádí do transu, narcisky vyvolají bezděčné pátrání mysli v dávných hodinách přírodopisu. Jak málo vlastně o tom vím. Jak málo znám vlastní okolí a druhy stromů, na které jindy toužebně pokukuji z okna. Jenže vozík je rychlý, já nedočkavá a než si stačím vynadat za svou neznalost, trhnutím sjíždím obrubníky, posměšně se tvářící jako bezbariérové.
Možná mi tu někdo, znalý věci, vysvětlí, proč je chodník z jedné strany uhlazen, zatímco na druhé si nenadálým pádem předních kol nechtěně poskočím a sjedu na sedačce. Jistě, jsem opatrná, své tělo mám, i přes jisté nedostatky, ráda a rozbíjet si ústa nemíním. Navíc, oč je asfaltová cesta sametovější, o to je chudší na mnou vyhledávané traviny, křoviska a kamení. Vyměnila jsem pohodlí i směr a kola se rozdrkotala na lesní pěšině. Slunce jen poskrovnu vystřelovalo šípy mezi větvemi stromů. Hluk ze silnice ustal a nahradil ho zpěv ptáků, ukrytých v korunách.
Balzám na duši.
Je to nesrovnatelný pocit vést se sama. Do té doby závislá na pažích druhých. Opravdu nezávidím těm vozíčkářům, kteří každý metr cesty pokořují silou vlastních bicepsů. Vozík mne poslouchal jak hodinky a kopec se nezdál překážkou. S vnoučátky jsme předháněly vítr. Vlasy mi občas přelétly přes tvář a ofina zůstávala viset na řasách. Vůně půdy, vůně mízy, vůně dřeva. Byla jsem tak svobodná, nemyslela jsem na nehybné nohy a mokrou plenu. To, básněmi opěvované, jaro mi dodávalo tolik kuráže a síly, rozkvétala jsem stejně jako prvosenky pod zapadlou lavičkou. Popojížděla jsem lesíkem, vozík se kymácel a vnučka Kačenka mi sypala do dlaně kamínky. Pro mne to byla úžasná chvilka štěstí. Pryč byly zprávy plné politických tahanic, pryč byly večery netečnosti i snění.
Mám se hezky.
I když všechno hezké jednou končí a vozík bude zase zaparkován v chodbičce, přesto i na posteli září ony plamínky prožitého. Kočky zavrní a lehnou si mi k boku. Já přivřu oči a promítám si ty chvíle uprostřed lesní klenby. Zase slyším cvrčky v trávě a muška se mihne kolem hlavy. Vítr proběhne listovím a starý ztrouchnivělý pařez zavrže pochodující linkou mravenců. Mraky se prohání za oknem a má ruka bezděčně napodobí akordy na pianinu. V myšlenkách se proháním pěkně po svých kolem lánů šeptajícího obilí. Jedna hodina, zlomek času mi vlévá novou naději do příštích dnů. Mám z čeho brát a mám se na co těšit.
Třeba už zítra zaskřípají dveře v pantech a ozve se: "Ivet, jedeme ven!"
...
Vlak zahoukal
a
rozverná ústa křovin
se
prachem
oplodnila
Zápach
rozpáleného
železa
rozhrnul
okolní vzduch
a
puch
rozvířil
laciné voňavky
přihlížejících
Smích
i
nevole
ochromily
těsnící se hloučky
Kroužky dýmu
z
pohozených cigaret
se kroutily
v groteskním pitvoření
Mžení
přešlo
do deště
Kleště dveří
zacvakly
a
míhající se
krajina
přitáhla zrak
..
Vlak zahoukal
…
Babka v šátku
ošatku
tiskla k hrudi
Budí dojem
nevrlé
hospodyně.
V klíně
stesk dlaní
Mužík
s taškou
a zabalenou kosou
kdysi bosou nohou
šimral
vzrostlou trávu
Hlavu holou
nepočítaně vrásek
Zasek se v pohybu
…
Já u dveří
oči měří
kosu
i
ošatku
látku
opranou na těle
Mám
se skvěle
Bez řečí
i s napětím
se
těším
na
své
vzdálené
přátelé
