Iveta Kollertová

A ty se ptáš, co já?

26. 12. 2010 9:53:17
Omlouvám se za vypůjčený titul z písně a za tykání. Druhý sváteční den po Štědrém dnu by měl být odlehčený, nehnat k depresím všeho druhu, nekritizovat kdejakou prkotinu v okolí a nenaříkat nad drahotou, nízkým invalidním důchodem nebo politickým šachmatem. Pojmu tedy článek po svém.

Přiznávám bez uzardění, že jsem neplánovala ani řízek se salátem, na obrázky cukroví jsem klikla u virtuálních přátel a fronty v obchodních domech vyvolávaly úsměv. Na mne si nepřijdou.

Zapálím svíčku, otevřu ešus se salátem od dcery a zkouknu Popelku.

Dcera Jana ovšem byla nekompromisní. "Znám tě, uslyšíš úvodní písničku Goťáka a začneš brečet, nic takového, budeš u mne."

Abych to objasnila, nejsem ufňukánek, ale spolehlivě mě dostane "Babička", pohádky s dobrým koncem a zejména závěrečná melodie, kdy už titulky brázdí obrazovkou.

No budiž, úderem sedmé jsem usedla na vozík a vyjela ven.

Bylo ticho, takové to zvonivé ticho, kdy jen vločky šustí po rukávu. Celé parkoviště zářilo bílou pod světlem lamp. Uprostřed stál veliký vánoční stromek. Stopy, obtisknuté ve sněhu a pozvolna zapadající. Keře u chodníku vypadaly jako omotané krajkou. Fičel vítr a házel mi spršku do tváře. Sklonila jsem hlavu. Vlasy se rozlétly spolu s bílými vločkami. Okolí se utápělo ve tmě, jen osamělá světla projíždějícího auta posunula stíny zaparkovaných aut. Zamrkala jsem očima. Naproti v oknech se střídaly barvy světýlek, blikaly hvězdy a místy jste mohli zahlédnout špičku vánočního stromku.

Popojela jsem kousek dál.

V restauraci seděl jeden host v kšiltovce a pozvedal půllitr piva k ústům. Sníh zakřupal pod váhou vozíku. Kola vytvořila přímou rovnoběžku, narušujíc strukturu čerstvě napadaného sněhoví. Čelo, nos i tváře fackoval vítr a ruce jsem schovala pod deku. Ta atmosféra byla pohádková. "Zmrzneš," ozvalo se za mnou."

"Ještě chvilku," zašeptala jsem.

Rozhlédla jsem se kolem.

Celé okolí dýchalo pohodou a klidem. Velké chodbové světlo se rozsvítilo a kolem dveří ostatních bytů prošla rodinka s taškami. Možná se vraceli od svých blízkých, ověnčeni dárky. Haldy sněhu vypadaly jak posypané stříbrným práškem. Za rohem zatůroval motor a kdesi cosi cinklo. Myslela jsem na maminku, nebyl v tom smutek, spíš soucítění, chvilka pro připomenutí jejích úsměvů a pohledů nazelenalých očí. Jako kdyby mi položila ruku na rameno, spokojená a smířená.

"Tak jedem," houkla jsem za sebe.

Projeli jsme dveřmi, které šly jen ztěžka otevřít, průvan je vracel zpátky. Ovanulo nás teplo z chodeb a vůně řízků. Kdesi zavýsklo malé dítě. Výtah zašramotil a plechová křídla se ztěžka rozevřela. Vjeli jsme dovnitř. Meluzína skučela o to víc, čím výš jsme stoupali. Po vystoupení jsem zakličkovala k oknu. Seděla jsem na vozíku v šestém patře a dívala se na tu kouzelnou krásu, ztrácející ve tmě. Světla se mihotala pod náporem sněhu s větrem. Vánoční atmosféra se zdála hmatatelná. Dcera už mávala ode dveří. Vnoučata vyběhla na chodbu a řítila se ke mně. Jejich hlásky vibrovaly úzkým prostorem: "Babičko, babičko, přijde Ježíšek." Otřela jsem zbytky kapiček sněhu a roztáhla náruč.

 

Jen vločka za vločkou tancuje před tváří,

Lampa vykreslila

tenoučký stín.

Stromeček v pokoji tichou tmou zazáří,

vítr se protáhl

ze všech skulin.

Celý kraj objala matička zima,

sníh kryje les i tůň,

padá si dolů.

Člověk si tak nějak víc krásy všímá,

i v trablech a smutcích

držíme spolu.

Chtěla bych zastavit hodiny na chvíli,

jenom tak posedět,

dát malý slib.

Vydám se za přáním, dojedu až k cíli.

Chtěla bych, aby se

všem žilo líp.

 

Ticho je v krajině, hoří jen svíčky,

vánoční stromečky

vydávaj jas.

Z povzdálí je slyšet cinkot z rolničky,

tak prosím, probuďme

to hezčí v nás.

 

 

Autor: Iveta Kollertová | karma: 24.46 | přečteno: 1868 ×
Poslední články autora