A ty se ptáš, co já?
Přiznávám bez uzardění, že jsem neplánovala ani řízek se salátem, na obrázky cukroví jsem klikla u virtuálních přátel a fronty v obchodních domech vyvolávaly úsměv. Na mne si nepřijdou.
Zapálím svíčku, otevřu ešus se salátem od dcery a zkouknu Popelku.
Dcera Jana ovšem byla nekompromisní. "Znám tě, uslyšíš úvodní písničku Goťáka a začneš brečet, nic takového, budeš u mne."
Abych to objasnila, nejsem ufňukánek, ale spolehlivě mě dostane "Babička", pohádky s dobrým koncem a zejména závěrečná melodie, kdy už titulky brázdí obrazovkou.
No budiž, úderem sedmé jsem usedla na vozík a vyjela ven.
Bylo ticho, takové to zvonivé ticho, kdy jen vločky šustí po rukávu. Celé parkoviště zářilo bílou pod světlem lamp. Uprostřed stál veliký vánoční stromek. Stopy, obtisknuté ve sněhu a pozvolna zapadající. Keře u chodníku vypadaly jako omotané krajkou. Fičel vítr a házel mi spršku do tváře. Sklonila jsem hlavu. Vlasy se rozlétly spolu s bílými vločkami. Okolí se utápělo ve tmě, jen osamělá světla projíždějícího auta posunula stíny zaparkovaných aut. Zamrkala jsem očima. Naproti v oknech se střídaly barvy světýlek, blikaly hvězdy a místy jste mohli zahlédnout špičku vánočního stromku.
Popojela jsem kousek dál.
V restauraci seděl jeden host v kšiltovce a pozvedal půllitr piva k ústům. Sníh zakřupal pod váhou vozíku. Kola vytvořila přímou rovnoběžku, narušujíc strukturu čerstvě napadaného sněhoví. Čelo, nos i tváře fackoval vítr a ruce jsem schovala pod deku. Ta atmosféra byla pohádková. "Zmrzneš," ozvalo se za mnou."
"Ještě chvilku," zašeptala jsem.
Rozhlédla jsem se kolem.
Celé okolí dýchalo pohodou a klidem. Velké chodbové světlo se rozsvítilo a kolem dveří ostatních bytů prošla rodinka s taškami. Možná se vraceli od svých blízkých, ověnčeni dárky. Haldy sněhu vypadaly jak posypané stříbrným práškem. Za rohem zatůroval motor a kdesi cosi cinklo. Myslela jsem na maminku, nebyl v tom smutek, spíš soucítění, chvilka pro připomenutí jejích úsměvů a pohledů nazelenalých očí. Jako kdyby mi položila ruku na rameno, spokojená a smířená.
"Tak jedem," houkla jsem za sebe.
Projeli jsme dveřmi, které šly jen ztěžka otevřít, průvan je vracel zpátky. Ovanulo nás teplo z chodeb a vůně řízků. Kdesi zavýsklo malé dítě. Výtah zašramotil a plechová křídla se ztěžka rozevřela. Vjeli jsme dovnitř. Meluzína skučela o to víc, čím výš jsme stoupali. Po vystoupení jsem zakličkovala k oknu. Seděla jsem na vozíku v šestém patře a dívala se na tu kouzelnou krásu, ztrácející ve tmě. Světla se mihotala pod náporem sněhu s větrem. Vánoční atmosféra se zdála hmatatelná. Dcera už mávala ode dveří. Vnoučata vyběhla na chodbu a řítila se ke mně. Jejich hlásky vibrovaly úzkým prostorem: "Babičko, babičko, přijde Ježíšek." Otřela jsem zbytky kapiček sněhu a roztáhla náruč.
Jen vločka za vločkou tancuje před tváří,
Lampa vykreslila
tenoučký stín.
Stromeček v pokoji tichou tmou zazáří,
vítr se protáhl
ze všech skulin.
Celý kraj objala matička zima,
sníh kryje les i tůň,
padá si dolů.
Člověk si tak nějak víc krásy všímá,
i v trablech a smutcích
držíme spolu.
Chtěla bych zastavit hodiny na chvíli,
jenom tak posedět,
dát malý slib.
Vydám se za přáním, dojedu až k cíli.
Chtěla bych, aby se
všem žilo líp.
Ticho je v krajině, hoří jen svíčky,
vánoční stromečky
vydávaj jas.
Z povzdálí je slyšet cinkot z rolničky,
tak prosím, probuďme
to hezčí v nás.
Iveta Kollertová
I s vozíkem si dojedete za štěstím
Každá toulka přírodou má své kouzlo, ale jak a co cítí ležák, kterému narostla křídla? Usedněte, prosím, já vás provedu zvířecí říší.
Iveta Kollertová
Toulám se
Rozverně se poohlížím po článcích druhých a naskakuje mi husí kůže nad titulky o politice, o tunelářích, o státě, kterému se přetrhla nit v toku dějin. Ne, ode mne nečekejte moudra a rozhřešení. Já píšu po svém, nemám život jako peříčko, ale moc ráda si nasazuji perutě.
Iveta Kollertová
Obyčejný výjezd sanitou? Ale kdeže..
Znáte mne, nejsem příznivcem negativních zpráv, uplakaných večerů či ukňouraných stížností na děj kolem nás. Vím ale, že je onen příliš optimistický pohled na svět leckdy brán jako nepatřičný, nevhodný a uměle hraný. Ne tak u mne, vločka v oku mě rozesměje, do závějí rýpu klacíkem, ačkoli vím, že se nedostanu dál než dva metry od vchodu.
Iveta Kollertová
Dvakrát v roce Vánoce
Nejsem příznivcem hromadných oslav i svátků, jen vánoční dny se poněkud a chtě nechtě dotýkají každého z nás. Srdce jihnou, nevraživé pohledy mizí a příslušnice něžného pohlaví smýčí, gruntují, perou, čistí. Já ne..
Iveta Kollertová
Jak se žije v zimě za pouhým oknem?
Bezvadně a lituji ty, kteří zimu nemusí a přesto ráno co ráno stopami kopírují ty druhé. Ačkoli mne táta učil prvním krůčkům s bruslemi na nohách nebo předváděl výšlap v lyžích, téma zimní mne míjelo na sto honů. Jsem, holt, teplomilka.
Iveta Kollertová
Zastav se a stav se
Rok od roka je mé bilancování uplynulého času škrobenější a odměřenější. Ne, že by nebylo, co hodnotit, ale nějak se mi nechce vracet a připomínat si chyby, kopance i úspěchy. Bez komentáře zůstává zdravotní stav, i když, proč si to nepřiznat, neměnný je pořád lepší než zhoršený. Ale dnes udělám výjimku a pokusím se lehce shrnout uplynulý rok.
Iveta Kollertová
Mobilní imobilita
Řekne-li se ležák, mihne se před očima a díky obrazotvornosti člověk starý, vetchý, posetý vráskami, jak schoulen pod peřinou, upřeně zírá na jedno místo.
Iveta Kollertová
Moment zániku
Hodinová ručička se pomalu sunula po kulatém ciferníku a doba oběda se blížila. Po nebi se líně sunuly mraky a měnily tvary. Dívala jsem se do dálky a zaposlouchala se do prozpěvování vrabčáka za oknem. Klid, popolední pohoda po dobrém obědě. Nic nenasvědčovala blížícímu se strachu a bolesti. Přicházelo to pomalu, plíživě jak prodloužený stín od plynové lampy v podvečerní uličce. Nervózně jsem se posunula na posteli a zhluboka nadechla.
Iveta Kollertová
Po starých koldomských schodech
Koldům, můj milovaný, zatracovaný, unikátní Koldům. Těch let, kdy jsem poznávala každé zakoutí, místa na schovávanou. Tajemnost, láska, pláč, radost i strach ze suterénů.
Iveta Kollertová
Mám se pořád hezky
Tak nějak se nám dny nemění, rána i večery do tmava a nálada úměrná počtu vypitých sklenic kafe. Děj, probíhajíci ve čtyřech stěnách, by se dal shrnout třemi větami, ale jelikož nejsem přítelem strohého sdělení, rozvedu myšlenky, přidám synonyma a popíšu stav tak, jak ho vidím já.
Iveta Kollertová
Podzimní courání
Blížící se zima mi stahuje hodiny venku na minuty a čas, strávený v pološeru, prodlužuje stíny v pokoji, jinak laděného do letních šatů.
Iveta Kollertová
Razítko na mobilitu
Budiž povzbuzením i návodem veškeré dění kolem získání elektrického vozíku. Mám to v kapse nebo ne?
Iveta Kollertová
Božský koncert "božského" Karla Gotta
10.10.2010 - datum, které se nezapomíná a pro mne symbol vzpomínky na totální sebedestrukci, naději i splnění dlouholetého snu.
Iveta Kollertová
Jak jsem málem přišla o rozum
Nemám nic proti vyšetření čehokoli, koneckonců, po absolvování kolonoskopie i gastroskopie v jeden den, mne nemůže hned tak něco rozházet, ale přiznám se, nemám ráda psychology.
Iveta Kollertová
Příspěvek na auto, díky vám!
Nerada prosím o cokoli. Nerada se doprošuji pomoci, byť by byla vcelku dosažitelná. Výhody handicapovaného člověka šly doposud mimo mne, pokud nepočítám polohovací postel na dálkové ovládání. Ale i její získání nebylo mou iniciativou, navíc doplatek v částce tří tisíc byl tenkrát nad moje možnosti.
Iveta Kollertová
Jak jsem na úřad (ne)dojela
Vyrušení z každodenního stereotypu bývá načerpáním energie a sil do dnů, kdy není paží, které by mne vyvezly ven. Nestěžuji si, naopak bych den natáhla na 26 hodin a zrušila bych noc.
Iveta Kollertová
Lucka Bílá, Karlův most a nevidomý svět
Zdá se to nesrovnatelné, ale mé dnešní vyprávění zavede do hlavního města, do divadla Ta Fantastika, na Karlův most a skončí neskutečným setkáním.
Iveta Kollertová
Knížka osudu
Oslovím tě možná, člověče. Venku se pomalu stmívá. Co vody mezi prsty proteče a kolik očí se teď dívá.
Iveta Kollertová
Pařez
Zapraskání větvičky pod nohou a člověk zbystří, zastaví se a zaposlouchá do vzdálených zvuků civilzace. Správné houbařské oko spočine v blízkých břízkách, nic na tom nezmění jiné roční období.
Iveta Kollertová
Obyčejný den?
Dnes ráno mi kotě přeběhlo po nohách, zatnulo drápek a mňouklo. "Je čas na snídani, viď," prohodila jsem, zcela probuzena, v rozporu s pevně semknutými víčky.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 52
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1962x