Znáte mne, nejsem příznivcem negativních zpráv, uplakaných večerů či ukňouraných stížností na děj kolem nás. Vím ale, že je onen příliš optimistický pohled na svět leckdy brán jako nepatřičný, nevhodný a uměle hraný. Ne tak u mne, vločka v oku mě rozesměje, do závějí rýpu klacíkem, ačkoli vím, že se nedostanu dál než dva metry od vchodu.
Včera jsem měla před sebou cestu na vyšetření, cestu sanitou. Tyhle chvilky miluji, zejména v období, kdy mi sníh leští okna. Večer před "výletem" za diagnózou jsem si zapnula budík na mobilu a jak se ukázalo, byl to skutek nanejvýš důležitý.
Mám tři kočky, přesněji dva kocoury a kočku. Ten nejmladší, v kotěcím věku, mne den co den budí s vynalézavostí nevídanou. Úderem půl šesté jeho tlapka poťuká na krabici s kapsičkama. Škrábe dlouho, vytrvale. Pokud se nehnu, přejde mi nad hlavu a hraje si s mými vlasy. Pokud ani to nezabere a já odmítám otevřít oči, lehne si mi na hruď a drápkem zkouší vyleštit třpyt náušnic v mých uších. Je nasnadě, že nevydržím a kocourek, po mém probuzení i nasypané chuťovce, slastně usíná. Je pravidelný jak hodinky, ale přece jen mi něco říkalo, abych se nespoléhala na ten kočičí budíček a nastavila vzbuzení jinde.
Ráno se tedy ozvalo zvonění. Švihla jsem rukou i očima. Kocourek zívl, pootočil hlavu od světla z lampičky a znechuceně mrsknul ocasem. Řasy horního víčka se upnuly na řasy dolního, přiznávám, spala bych jak to kotě. Zvláštní, vzhledem k tomu, že ve dnech klidu jsem skřivan a čekám na rozednění. Naproti svítila čtyři okna a chodba. Pod oknem profukoval studený vzduch. Zem, osvětlená sněhem, prozářila tmu. Vytrvale sněžilo. Větší vločky srážely ty malé, proháněly se jak posedlé rojem vos.
Hmátla jsem po hrnku, po paměti nasypala cukr i kafe. Zapnula konvici. Ticho v pokoji bylo narušované syčením rozpálené spirály. Otevřela jsem notebook a klikla na start. Se zahučením se rozjel a rozblikal. Voda dospěla do bodu varu, konvice cvakla. Hrnek se plnil nahnědlou tekutinou, na okrajích se usazovala pára. Káva provoněla pokoj, jedna kočka ležela v nohách, kocour na televizním stolku, kotě na peřiňáku. Jen škubl uchem. Najela jsem na stránky rádia Blaník a moderátor mne přivítal aktuálním stavem silnic.
Hodiny ukazovaly dvacet minut po šesté.
Zapálila jsem si nepostradatelnou cigaretu a míchala horký mok. První usrknutí a písnička o Vánocích. Bylo mi hezky. Vzala jsem podavadlo a snažila se dosáhnout na nachystané věci. Plena, triko, svetr, ponožky a kalhoty. Na co bundu a boty, vždyť mne jen šoupnou do sanity, myslela jsem si. Rituál oblékání je vůbec zajímavý. Chytnout jednu nohu, posunout pod sebe, nadechnout se, bleskově natáhnout ponožku, totéž s nohou druhou. Klouby neposlouchají, funím jak při výstupu na kopec. Kalhoty jsou obdobné, většinou se přidá kocourek, který okousává konec nohavic. Zbytek už je rutina, odkopávám peřinu, stahuji svetr přes boky. To bychom měli. Usrkávám kafe. Mám se namalovat? Beru zrcátko a juknu na sebe. Zbytečné, oči s mírně nateklými víčky, jestli bude působit zemská přitažlivost stále tak razantně, budu mít za pár let víčka až na bradě. Potřásla jsem hlavou a sáhla po hřebenu. Vlasy zapraskaly pod náporem kartáče, pár jich zůstalo na rameni. Shrnula jsem je do dlaně a smotala do kuličky. Kocourek zbystřil a protáhl své chlupaté tělíčko. Měkce došlápl na peřinu a ňuchnul mi k tváři. Pohladila jsem ho a šeptla: "Chceš dlabat, viď, Mrňousku."
Nachystala jsem papíry na internu a lístek do sanity. Na dveře někdo zaklepal. Bzučák se rozezněl a dovnitř vpadnul sanitář Tomáš. Závan zimy zahnal kočky. Tomáš se culil, já halekala o těšení se na cestu. Přibouchla jsem notebook a posunula se na posteli. "Máš všechno, máš klíče," zeptal se Tomáš a popadl mne do náruče. Protáhl se dveřmi, pokaždé mne natočil, abych mohla zavřít. "Nebude ti zima?" Jen jsem zavrtěla hlavou a chytla se pevněji jeho ramen. Nevýhoda Koldomu, lehátko se nevejde do výtahu a chudáci sanitáři mne vlečou po schodech. Co kdybych bydlela v jedenáctém patře?
Tomáš se mnou vyšel ven.
No páni, vítr mi hodil spršku sněhu do tváře, auta nebyla na parkovišti rozeznatelná, všechno bíle přikryté. Jen stromek uprostřed parkoviště svítil a blikal, kolem něj tančily vločky. Položena na lehátko, jsem sledovala skloněné hlavy v kapucích. Dostala jsem deku až po bradu, lehátko zajelo do sanity, bouchly dveře. Cesta byla pomalá s častými zastávkami a jedním couváním, to když kola odmítala vyjet kopeček ke středisku. Opětovné vyložení a přesun na kožené proleželé lehátko. Chtělo se mi zpívat. "Ježíšku, panáčku", broukala jsem cestou před ordinaci. Lidé posedávali na lavičkách, míjeli nás se zmrzlými tvářemi, brebentili u výtahu. Sestřička vylezla ze dveří s adventním věnečkem v rukách. "Jéé, dobrý den, sestři, to je nádhera a ten stromeček," mlela jsem, plná nadšení pro vánoční výzdobu jinak strohé čekárny. "Teda vaši energii bych potřebovala," usmála se: "Kde máte Monču?"
Myslela tím mou pečovatelku, která vzápětí zadupala u dveří. Nic nebránilo aplikaci přísavek na měření EKG a hovor se točil kolem dárků a pečení cukroví. Záviděla jsem ten popis vonícího plechu. Otevřely se druhé dveře a doktorka pokývla hlavou, aby se mnou zajely k ní do ordinace. Tlak normální, křivka EKG v normě, játra a slezina nezvětšeny, bez otoků dolních končetin. Kontrola za půl roku. Můj slavný půlrok, otevřená cesta k narozeninám. Při odchodu mi internistka pohladila rameno a popřála hezké svátky. Milé a překvapivé gesto. Sestřička zavolala na dispečink a stiskla mi dlaně.
Čekání na sanitu a odvoz probíhal ve stejné režii jako cesta první. Sanitář mne uložil zpátky na lůžko a podal mi ruku. Pusa s přáním šťastných a veselých. Kočky proběhly po peřině. Bouchly dveře a záclona se průvanem zavlnila. Otevřela jsem notebook. Klikla a nic. Internet odpojen, stránka nenalezena. No kruci. Srdce bije jak má a já to nemám komu říct. Vytočila jsem číslo provozovatele.
"V případě poruchy internetu zmáčkněte dvojku. Omlouváme se, všichni naši pracovníci právě hovoří, použijte, prosím, internetový formulář upc.cz, odpovíme do 24 hodin."
Co dodat?
Usrkla jsem zbytek studeného kafe a začala se převlékat.
...
Šupinku schovám si
k pramínku vlasů
Krásu neodmítám
Zaběhlé vzpomínky
smotám
do ruličky
ozdobím stuhou
a vložím
do skříně bez klíče
O ničem
nepřemýšlím
Budoucnost
mne přece čeká
Řeka nepoznaná
divizna u břehu
hvízdá vítr
Něhu krotím
vášně střídám
Hlídám pocity
Skříň bez klíče
Škrtám sirkou
Jen pro připomenutí
mne nutí
nakouknout
klíčovou dírkou
