Iveta Kollertová

Mobilní imobilita

29. 11. 2010 10:09:52
Řekne-li se ležák, mihne se před očima a díky obrazotvornosti člověk starý, vetchý, posetý vráskami, jak schoulen pod peřinou, upřeně zírá na jedno místo.

Já ležák jsem, jenže jak ovládnout i mysl, aby byla stejně nemohoucí a apatická?

Nelze, naopak v poloze ležmo mne napadají aktivity, které jsem nezvládla ani v dobách naprostého zdraví. Z počátku se o mne starala maminka a obyčejné otevření okna nebylo problémem. Taktéž spadlá sklenice, případně láhev s vodou. Stačilo zavolat a z vedlejšího pokoje přispěchala pomoc. Po odchodu mé maminky jsem zjistila, že spoustu věcí prostě nezvládám a začala jsem hledat skulinky, jak si pomoct s větší soběstačností.

Největším oříškem bylo otevírání dveří souběžně s kontrolou toho nebo těch, co jsou za dveřmi. Ještě za života maminky jsme nechaly všem blízkým udělat klíče, dostala je i poštovní doručovatelka s pečovatelkou. Vzhledem k častým maminčiným hospitalizacím a zhoršujícímu se zdravotnímu stavu byl ovšem problém s nečekanými i ohlášenými návštěvami. Kupodivu nás nenapadla nadace, ale blízká mostecká charita. Co zkusit požádat o pomoc nebo aspoň radu? Odpovědí mi byla návštěva, následné zabudování kamery i automatického vrátného a pro nepohyblivou osobu to byl počin nevídaný. Zejména, když zmiňovaná charita vše zařídila zcela bezplatně a během jednoho odpoledne. Vím, kdo je za dveřmi, v případě nebezpečí mohu zavolat pomoc. Doporučuji všem handicapovaným, i těm na vozíčku. Vím, jak je někdy těžké se na něj dostat, nehledě na to, neabsolvujete pracnou cestu ke dveřím.

Dalším problémem bylo upadnutí čehokoli na zem. Jistě, mohu sjet postelí a pokusit se krkolomně onen předmět podat, jenže lůžko visí metr nad zemí a takové nůžky, zapíchlé do koberce, prostě zvednout prsty nelze. Pro začátek stačí půlmetrové podavadlo, doporučuji spíš delší. Úžasná a praktická záležitost, v podstatě mě už nerozhází ovladač dva metry od postele.

Není snadné vleže na lůžku dodržovat hygienu, ať se to týká mytí těla, výměny stomie, umytí vlasů. I na to je fígl. Nejenže lze získat koupelnové lůžko přímo do postele od zdravotní pojišťovny, ale na vlasy stačí obyčejný plechový lavor, mísa na vodu a hrnek. Já a pečovatelka celou proceduru zmákneme za deset minut i se zabalením do ručníku.

Kupodivu mi nejvíc dává zabrat stříhání nehtů u nohou. Páni, jeden nehet pižlám deset minut, hekajíc a různě se kroutící.

Kapitolka o procházce venku tu už byla v článcích zmiňována. Za sebe musím říct, že se mi nikdy nestalo, aby mi úsměv někdo nevrátil. Natřásám se na vozíku, mačkám foťáček, leckdy i zpívám k nelibosti mých vozičů. No jo, když ono to uvnitř klokotá a radost přesahuje sebeovládání. Pokud uvidíte ženu s delfínkovou dekou, jak rozhazuje rukama a hladí stromy, budu to já.

Ovšem to nejdůležitější, co dělá imobilního mobilním je beze sporu internet. Díky němu opadnou stěny pokoje a otevřou okna dokořán. Máte svět jako na dlani a přátel, co jen srdce pobere. Cestuji spolu s internetem, hned se dotýkám mořských vln, onde lezu po horách. Tu uzobnu malinu, tam pohladím monogram na lavičce. Tyhle velké maličkosti mi zpříjemňují probouzející se rána a ztichlé večery. Všechno, co dusím uvnitř, můžu předat dál. Neznám samotu, nemůžu být sama. Mám skvělé přátelé, stačí nostalgický rým a obratem dostanu povzbudivý vzkaz. Stejnou energii jakou přijímám, bych chtěla předávat dál. A nebudu zahrnovat druhé stesky, žalováním na osud, není důvod. Žiji jak umím a každou chvilku, vteřinu svého života si vychutnávám. Je pro mne důležitější čerstvě napadaný sníh, nikoli politická situace. Obdivuji ty handicapované, kteří se nepatlají ve vlastní bolesti, ale naopak, dokáží rozesmát a pohladit v momentech chvilkového nostalgického rozpoložení.

Tedy, hlavu vzhůru, i ležák myslí a lítá ve snech. Raduje se z přitulení kočičího čumáčku na tvář a s úsměvu mezi dveřmi. Mám touhu, obrovskou touhu rozdat to veliké množství pocitů, citu a lásky.

Čím víc lidí pochopí a bude chtít nabízené přijmout, tím já budu silnější.

Tímto zdravím pana JH, vidíte Jiří, v tom je fígl na štěstí :-)

...

Prostě jsem

Jsem všude dík své fantazii,
co se mi v hlavě ráno tvoří.
Myšlenky, psané v poezii,
před níž se obyčejnost koří.

Jsem všechno a nejsem nic,
smršť citů i hrstka emocí
a tak bych chtěla někdy víc.
Být sluncem, co svítí za noci...

Jsem světlo pro své blízké,
zářivá naděje příštích dnů
a tma, když noc si tiskne
obrázky budoucích snů.

Jsem vítěz v závodě života,
ve startu i v cílové pásce.
Jsem štěstí, co klokotá
v člověku, co žije v lásce.

Jsem poražená v cizí bezmoci,
v prostotě duší lidí,
co nechtějí těm pomoci,
co se za pomoc stydí.

Jsem hrdým vítězům smíchem
a pláčem poražených v samotě.
Jsem hlukem i léčivým tichem,
jsem prostě tady v tvém životě.
Autor: Iveta Kollertová | karma: 22.45 | přečteno: 1679 ×
Poslední články autora