Mobilní imobilita
Já ležák jsem, jenže jak ovládnout i mysl, aby byla stejně nemohoucí a apatická?
Nelze, naopak v poloze ležmo mne napadají aktivity, které jsem nezvládla ani v dobách naprostého zdraví. Z počátku se o mne starala maminka a obyčejné otevření okna nebylo problémem. Taktéž spadlá sklenice, případně láhev s vodou. Stačilo zavolat a z vedlejšího pokoje přispěchala pomoc. Po odchodu mé maminky jsem zjistila, že spoustu věcí prostě nezvládám a začala jsem hledat skulinky, jak si pomoct s větší soběstačností.
Největším oříškem bylo otevírání dveří souběžně s kontrolou toho nebo těch, co jsou za dveřmi. Ještě za života maminky jsme nechaly všem blízkým udělat klíče, dostala je i poštovní doručovatelka s pečovatelkou. Vzhledem k častým maminčiným hospitalizacím a zhoršujícímu se zdravotnímu stavu byl ovšem problém s nečekanými i ohlášenými návštěvami. Kupodivu nás nenapadla nadace, ale blízká mostecká charita. Co zkusit požádat o pomoc nebo aspoň radu? Odpovědí mi byla návštěva, následné zabudování kamery i automatického vrátného a pro nepohyblivou osobu to byl počin nevídaný. Zejména, když zmiňovaná charita vše zařídila zcela bezplatně a během jednoho odpoledne. Vím, kdo je za dveřmi, v případě nebezpečí mohu zavolat pomoc. Doporučuji všem handicapovaným, i těm na vozíčku. Vím, jak je někdy těžké se na něj dostat, nehledě na to, neabsolvujete pracnou cestu ke dveřím.
Dalším problémem bylo upadnutí čehokoli na zem. Jistě, mohu sjet postelí a pokusit se krkolomně onen předmět podat, jenže lůžko visí metr nad zemí a takové nůžky, zapíchlé do koberce, prostě zvednout prsty nelze. Pro začátek stačí půlmetrové podavadlo, doporučuji spíš delší. Úžasná a praktická záležitost, v podstatě mě už nerozhází ovladač dva metry od postele.
Není snadné vleže na lůžku dodržovat hygienu, ať se to týká mytí těla, výměny stomie, umytí vlasů. I na to je fígl. Nejenže lze získat koupelnové lůžko přímo do postele od zdravotní pojišťovny, ale na vlasy stačí obyčejný plechový lavor, mísa na vodu a hrnek. Já a pečovatelka celou proceduru zmákneme za deset minut i se zabalením do ručníku.
Kupodivu mi nejvíc dává zabrat stříhání nehtů u nohou. Páni, jeden nehet pižlám deset minut, hekajíc a různě se kroutící.
Kapitolka o procházce venku tu už byla v článcích zmiňována. Za sebe musím říct, že se mi nikdy nestalo, aby mi úsměv někdo nevrátil. Natřásám se na vozíku, mačkám foťáček, leckdy i zpívám k nelibosti mých vozičů. No jo, když ono to uvnitř klokotá a radost přesahuje sebeovládání. Pokud uvidíte ženu s delfínkovou dekou, jak rozhazuje rukama a hladí stromy, budu to já.
Ovšem to nejdůležitější, co dělá imobilního mobilním je beze sporu internet. Díky němu opadnou stěny pokoje a otevřou okna dokořán. Máte svět jako na dlani a přátel, co jen srdce pobere. Cestuji spolu s internetem, hned se dotýkám mořských vln, onde lezu po horách. Tu uzobnu malinu, tam pohladím monogram na lavičce. Tyhle velké maličkosti mi zpříjemňují probouzející se rána a ztichlé večery. Všechno, co dusím uvnitř, můžu předat dál. Neznám samotu, nemůžu být sama. Mám skvělé přátelé, stačí nostalgický rým a obratem dostanu povzbudivý vzkaz. Stejnou energii jakou přijímám, bych chtěla předávat dál. A nebudu zahrnovat druhé stesky, žalováním na osud, není důvod. Žiji jak umím a každou chvilku, vteřinu svého života si vychutnávám. Je pro mne důležitější čerstvě napadaný sníh, nikoli politická situace. Obdivuji ty handicapované, kteří se nepatlají ve vlastní bolesti, ale naopak, dokáží rozesmát a pohladit v momentech chvilkového nostalgického rozpoložení.
Tedy, hlavu vzhůru, i ležák myslí a lítá ve snech. Raduje se z přitulení kočičího čumáčku na tvář a s úsměvu mezi dveřmi. Mám touhu, obrovskou touhu rozdat to veliké množství pocitů, citu a lásky.
Čím víc lidí pochopí a bude chtít nabízené přijmout, tím já budu silnější.
Tímto zdravím pana JH, vidíte Jiří, v tom je fígl na štěstí :-)
...
Prostě jsem
Jsem všude dík své fantazii,
co se mi v hlavě ráno tvoří.
Myšlenky, psané v poezii,
před níž se obyčejnost koří.
Jsem všechno a nejsem nic,
smršť citů i hrstka emocí
a tak bych chtěla někdy víc.
Být sluncem, co svítí za noci...
Jsem světlo pro své blízké,
zářivá naděje příštích dnů
a tma, když noc si tiskne
obrázky budoucích snů.
Jsem vítěz v závodě života,
ve startu i v cílové pásce.
Jsem štěstí, co klokotá
v člověku, co žije v lásce.
Jsem poražená v cizí bezmoci,
v prostotě duší lidí,
co nechtějí těm pomoci,
co se za pomoc stydí.
Jsem hrdým vítězům smíchem
a pláčem poražených v samotě.
Jsem hlukem i léčivým tichem,
jsem prostě tady v tvém životě.
Iveta Kollertová
I s vozíkem si dojedete za štěstím
Každá toulka přírodou má své kouzlo, ale jak a co cítí ležák, kterému narostla křídla? Usedněte, prosím, já vás provedu zvířecí říší.
Iveta Kollertová
Toulám se
Rozverně se poohlížím po článcích druhých a naskakuje mi husí kůže nad titulky o politice, o tunelářích, o státě, kterému se přetrhla nit v toku dějin. Ne, ode mne nečekejte moudra a rozhřešení. Já píšu po svém, nemám život jako peříčko, ale moc ráda si nasazuji perutě.
Iveta Kollertová
A ty se ptáš, co já?
Omlouvám se za vypůjčený titul z písně a za tykání. Druhý sváteční den po Štědrém dnu by měl být odlehčený, nehnat k depresím všeho druhu, nekritizovat kdejakou prkotinu v okolí a nenaříkat nad drahotou, nízkým invalidním důchodem nebo politickým šachmatem. Pojmu tedy článek po svém.
Iveta Kollertová
Obyčejný výjezd sanitou? Ale kdeže..
Znáte mne, nejsem příznivcem negativních zpráv, uplakaných večerů či ukňouraných stížností na děj kolem nás. Vím ale, že je onen příliš optimistický pohled na svět leckdy brán jako nepatřičný, nevhodný a uměle hraný. Ne tak u mne, vločka v oku mě rozesměje, do závějí rýpu klacíkem, ačkoli vím, že se nedostanu dál než dva metry od vchodu.
Iveta Kollertová
Dvakrát v roce Vánoce
Nejsem příznivcem hromadných oslav i svátků, jen vánoční dny se poněkud a chtě nechtě dotýkají každého z nás. Srdce jihnou, nevraživé pohledy mizí a příslušnice něžného pohlaví smýčí, gruntují, perou, čistí. Já ne..
Iveta Kollertová
Jak se žije v zimě za pouhým oknem?
Bezvadně a lituji ty, kteří zimu nemusí a přesto ráno co ráno stopami kopírují ty druhé. Ačkoli mne táta učil prvním krůčkům s bruslemi na nohách nebo předváděl výšlap v lyžích, téma zimní mne míjelo na sto honů. Jsem, holt, teplomilka.
Iveta Kollertová
Zastav se a stav se
Rok od roka je mé bilancování uplynulého času škrobenější a odměřenější. Ne, že by nebylo, co hodnotit, ale nějak se mi nechce vracet a připomínat si chyby, kopance i úspěchy. Bez komentáře zůstává zdravotní stav, i když, proč si to nepřiznat, neměnný je pořád lepší než zhoršený. Ale dnes udělám výjimku a pokusím se lehce shrnout uplynulý rok.
Iveta Kollertová
Moment zániku
Hodinová ručička se pomalu sunula po kulatém ciferníku a doba oběda se blížila. Po nebi se líně sunuly mraky a měnily tvary. Dívala jsem se do dálky a zaposlouchala se do prozpěvování vrabčáka za oknem. Klid, popolední pohoda po dobrém obědě. Nic nenasvědčovala blížícímu se strachu a bolesti. Přicházelo to pomalu, plíživě jak prodloužený stín od plynové lampy v podvečerní uličce. Nervózně jsem se posunula na posteli a zhluboka nadechla.
Iveta Kollertová
Po starých koldomských schodech
Koldům, můj milovaný, zatracovaný, unikátní Koldům. Těch let, kdy jsem poznávala každé zakoutí, místa na schovávanou. Tajemnost, láska, pláč, radost i strach ze suterénů.
Iveta Kollertová
Mám se pořád hezky
Tak nějak se nám dny nemění, rána i večery do tmava a nálada úměrná počtu vypitých sklenic kafe. Děj, probíhajíci ve čtyřech stěnách, by se dal shrnout třemi větami, ale jelikož nejsem přítelem strohého sdělení, rozvedu myšlenky, přidám synonyma a popíšu stav tak, jak ho vidím já.
Iveta Kollertová
Podzimní courání
Blížící se zima mi stahuje hodiny venku na minuty a čas, strávený v pološeru, prodlužuje stíny v pokoji, jinak laděného do letních šatů.
Iveta Kollertová
Razítko na mobilitu
Budiž povzbuzením i návodem veškeré dění kolem získání elektrického vozíku. Mám to v kapse nebo ne?
Iveta Kollertová
Božský koncert "božského" Karla Gotta
10.10.2010 - datum, které se nezapomíná a pro mne symbol vzpomínky na totální sebedestrukci, naději i splnění dlouholetého snu.
Iveta Kollertová
Jak jsem málem přišla o rozum
Nemám nic proti vyšetření čehokoli, koneckonců, po absolvování kolonoskopie i gastroskopie v jeden den, mne nemůže hned tak něco rozházet, ale přiznám se, nemám ráda psychology.
Iveta Kollertová
Příspěvek na auto, díky vám!
Nerada prosím o cokoli. Nerada se doprošuji pomoci, byť by byla vcelku dosažitelná. Výhody handicapovaného člověka šly doposud mimo mne, pokud nepočítám polohovací postel na dálkové ovládání. Ale i její získání nebylo mou iniciativou, navíc doplatek v částce tří tisíc byl tenkrát nad moje možnosti.
Iveta Kollertová
Jak jsem na úřad (ne)dojela
Vyrušení z každodenního stereotypu bývá načerpáním energie a sil do dnů, kdy není paží, které by mne vyvezly ven. Nestěžuji si, naopak bych den natáhla na 26 hodin a zrušila bych noc.
Iveta Kollertová
Lucka Bílá, Karlův most a nevidomý svět
Zdá se to nesrovnatelné, ale mé dnešní vyprávění zavede do hlavního města, do divadla Ta Fantastika, na Karlův most a skončí neskutečným setkáním.
Iveta Kollertová
Knížka osudu
Oslovím tě možná, člověče. Venku se pomalu stmívá. Co vody mezi prsty proteče a kolik očí se teď dívá.
Iveta Kollertová
Pařez
Zapraskání větvičky pod nohou a člověk zbystří, zastaví se a zaposlouchá do vzdálených zvuků civilzace. Správné houbařské oko spočine v blízkých břízkách, nic na tom nezmění jiné roční období.
Iveta Kollertová
Obyčejný den?
Dnes ráno mi kotě přeběhlo po nohách, zatnulo drápek a mňouklo. "Je čas na snídani, viď," prohodila jsem, zcela probuzena, v rozporu s pevně semknutými víčky.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 52
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1962x