Blížící se zima mi stahuje hodiny venku na minuty a čas, strávený v pološeru, prodlužuje stíny v pokoji, jinak laděného do letních šatů.
V sobotu se poštěstilo a mne kynula naděje na výlet do nedalekého města, vzdáleného několik desítek metrů. Město Chomutov. Vrátily se vzpomínky na dobu léčení na onkologickém oddělení, na nemocnici, kde jídlo, dovážené v zimních měsících, obsahovalo krystalky ledu a jen úsměv sestřiček z oddělení byl hřejivý. Po ozařování jsem se procházela všemi okolními uličkami a co se mi tenkrát honilo hlavou nepatřilo k tomu příjemnému, co nám život nabízí.
Vracela jsem se do tohoto města a zachtělo se mi bilancovat, připomenout si, jak vratký je onen most mezi životem a nebytím. Rodina si usmyslela opak.
"Žádné vzpomínání, mamčo, máš pak smutné oči, jedem do lesoparku," uťali mne při vjezdu do města.
A bylo se na co dívat. Hned u vstupu mne potěšil fakt, že jsem ani já, ani doprovod nemuseli platit. Těšila jsem se na horké kafe uprostřed lůna přírody s doprovodem zpěvu ptactva. Uvítalo nás čapí hnízdo, usazené doprostřed koruny stromu a jen hlavička ptáka, vykukující zpoza větviček, naznačovala život ve výškách. Stromy si oblékly pestrobarevný kabátek a lehké zafoukání větru rozkroužilo několik padajících listů. Vnučka Kačenka cupitala vedle mého vozíku a brebentila si svůj, pro nás poněkud nesrozumitelný, výklad. Upřímně řečeno, zaujaly jí staré vystavené rádlice a obrázky na poutačích víc než medvěd na zadních.
Stádo koz, volně pobíhajících mimo ohradu, dostalo svůj příděl Kačenčiných tyčinek a mé oči zaplakaly po zjištění, že se nedostanu vozíkem ke kočkovitým kráskám. Pavilon měl dva přístupy, oba ze schodů. Opřela jsem si hlavu, v dlaních tiskla fotoaparát a jezdila jsem očima ze strany na stranu, aby mi neutekla ani jedna živočišná i rostlinná říše. A že se bylo na co dívat. Podzim je sice sychravý a mlha vlezlá, ale měli jsme štěstí. Sluníčko probleskovalo mezi téměř holými větvemi, stromy pouštěly mízu a dvě malé černé veverky předvedly svou akrobacii přímo nad mou hlavou. Vlčí kožíšek, stočený uprostřed pařezů, jen málo připomínal hrdého zástupce psovitých a medvědi líně přešlapovali sem a tam.
Usadili jsme se (tedy já mám židli permanentně sebou) na lavičky u kiosku a pookřáli podávanou kávou. No, pookřáli, kafe bylo zatuchlé, nicméně čtyři kousky cukru z něj udělaly poživatinu téměř dokonalou. Procházka nás zavedla až k rybníčku, kde hejno kachen, navzdory studenému větru, šplouchalo křídly, cvakalo zobáčkem pod vodou a vířilo vodu v kruzích. Nádherná podívaná, řekla bych ta nejhezčí. Voda mi připomíná mé milované řeky a večery, kdy praská oheň, za zády šumí stébla trav a šplouchající vlnky, naražející do břehu.
Nechtělo se mi z lesoparku, ale malá Kačenka podřimovala v golfkách a kručení žaludku nás nasměrovalo k východu. Je to podivné, ale ještě nikdy jsem nebyla v obchodním domě a zvědavost byla i v tomto případě menší než volba složitého vykládání mého vozíku i těla, byť za skutečnosti, že bych si mohla sama nakoupit. Čekala jsem tedy i s Kačenkou v autě a zbytek rodiny vyrazil pro mou budoucí večeři. Dalším cílem našeho výletu bylo nejmenované sídliště a návštěva muže, který prožíval podobný osud jako já. Dorazili jsme do ulice a po nezbytném vyložení jsme courali po chodníku. Nemám ráda krabicové domy a šoupnout k nim Lidl je možná praktické, nikoli estetické. Když jsme došli ke škole, zastavila jsem nějakého staršího pána a zeptala se, zda zná onoho pana inženýra. Jeho odpověď mi vyrazila dech a touha po setkání se snížila k nule. Možná spolu měli nevyřízené účty nebo se spletl a mluvil o někom jiném, ale já zvedla oči a prohodila: "Nebudu si kazit tak hezký den, jedeme pryč." Projeli jsme ještě pár uliček a vrátili se k autu. Třeba jsem udělala chybu a možná bych změnila mínění o muži, který mi vstoupil do virtuálního života, ale přece jen mi zůstala špetka naděje, že není tak špatný, "jak se povídá".
Tu noc jsme spala u syna.
Druhý den jsme přece jen obkroužili zmiňovanou nemocnici a já se rozhodla, že s prvními jarními paprsky navštívím i oddělení, ve kterém jsem strávila půl roku. Jistě se spousta věcí změnila, ale zcela určitě funguje kuřárna, ve které mne dostihlo poznání, že se na rakovinu umírá. A zároveň naděje mého příkladu, že se nikdy nemá nic vzdávat předem. S jakými pocity jsem tam nastupovala před deseti lety a jak rozdílné mám teď, když se pohledem na nemocnici loučím s městem, které tak poznamenalo celý můj život.
I stromy brečí
Pohlaď kůru vzrostlých stromů,
teplo prsty protéká,
Míjíš je při cestě domů,
jezdíš k nim i z daleka.
Lesem ticho rozléhá se,
jen pár šumů ve větvích.
Obnaženi v drsné kráse
a v korunách bílý sníh.
Našlapuj tu bez povzdechu,
zvedni oči do výšek.
Pod nohami hebkost mechu,
pohozených pár šišek.
Podhoubím to kolem voní,
pavouk sítě spřádá si.
I stromy své slzy roní,
bez ohledu k počasí.
Ovaž plenou jejich rány,
zkus si pevné objetí.
Jejich pláč, ten není hraný,
cítí totiž, jak je ti.
