Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Podzimní courání

24. 10. 2010 12:13:34
Blížící se zima mi stahuje hodiny venku na minuty a čas, strávený v pološeru, prodlužuje stíny v pokoji, jinak laděného do letních šatů.

V sobotu se poštěstilo a mne kynula naděje na výlet do nedalekého města, vzdáleného několik desítek metrů. Město Chomutov. Vrátily se vzpomínky na dobu léčení na onkologickém oddělení, na nemocnici, kde jídlo, dovážené v zimních měsících, obsahovalo krystalky ledu a jen úsměv sestřiček z oddělení byl hřejivý. Po ozařování jsem se procházela všemi okolními uličkami a co se mi tenkrát honilo hlavou nepatřilo k tomu příjemnému, co nám život nabízí.

Vracela jsem se do tohoto města a zachtělo se mi bilancovat, připomenout si, jak vratký je onen most mezi životem a nebytím. Rodina si usmyslela opak.

"Žádné vzpomínání, mamčo, máš pak smutné oči, jedem do lesoparku," uťali mne při vjezdu do města.

A bylo se na co dívat. Hned u vstupu mne potěšil fakt, že jsem ani já, ani doprovod nemuseli platit. Těšila jsem se na horké kafe uprostřed lůna přírody s doprovodem zpěvu ptactva. Uvítalo nás čapí hnízdo, usazené doprostřed koruny stromu a jen hlavička ptáka, vykukující zpoza větviček, naznačovala život ve výškách. Stromy si oblékly pestrobarevný kabátek a lehké zafoukání větru rozkroužilo několik padajících listů. Vnučka Kačenka cupitala vedle mého vozíku a brebentila si svůj, pro nás poněkud nesrozumitelný, výklad. Upřímně řečeno, zaujaly jí staré vystavené rádlice a obrázky na poutačích víc než medvěd na zadních.

Stádo koz, volně pobíhajících mimo ohradu, dostalo svůj příděl Kačenčiných tyčinek a mé oči zaplakaly po zjištění, že se nedostanu vozíkem ke kočkovitým kráskám. Pavilon měl dva přístupy, oba ze schodů. Opřela jsem si hlavu, v dlaních tiskla fotoaparát a jezdila jsem očima ze strany na stranu, aby mi neutekla ani jedna živočišná i rostlinná říše. A že se bylo na co dívat. Podzim je sice sychravý a mlha vlezlá, ale měli jsme štěstí. Sluníčko probleskovalo mezi téměř holými větvemi, stromy pouštěly mízu a dvě malé černé veverky předvedly svou akrobacii přímo nad mou hlavou. Vlčí kožíšek, stočený uprostřed pařezů, jen málo připomínal hrdého zástupce psovitých a medvědi líně přešlapovali sem a tam.

Usadili jsme se (tedy já mám židli permanentně sebou) na lavičky u kiosku a pookřáli podávanou kávou. No, pookřáli, kafe bylo zatuchlé, nicméně čtyři kousky cukru z něj udělaly poživatinu téměř dokonalou. Procházka nás zavedla až k rybníčku, kde hejno kachen, navzdory studenému větru, šplouchalo křídly, cvakalo zobáčkem pod vodou a vířilo vodu v kruzích. Nádherná podívaná, řekla bych ta nejhezčí. Voda mi připomíná mé milované řeky a večery, kdy praská oheň, za zády šumí stébla trav a šplouchající vlnky, naražející do břehu.

Nechtělo se mi z lesoparku, ale malá Kačenka podřimovala v golfkách a kručení žaludku nás nasměrovalo k východu. Je to podivné, ale ještě nikdy jsem nebyla v obchodním domě a zvědavost byla i v tomto případě menší než volba složitého vykládání mého vozíku i těla, byť za skutečnosti, že bych si mohla sama nakoupit. Čekala jsem tedy i s Kačenkou v autě a zbytek rodiny vyrazil pro mou budoucí večeři. Dalším cílem našeho výletu bylo nejmenované sídliště a návštěva muže, který prožíval podobný osud jako já. Dorazili jsme do ulice a po nezbytném vyložení jsme courali po chodníku. Nemám ráda krabicové domy a šoupnout k nim Lidl je možná praktické, nikoli estetické. Když jsme došli ke škole, zastavila jsem nějakého staršího pána a zeptala se, zda zná onoho pana inženýra. Jeho odpověď mi vyrazila dech a touha po setkání se snížila k nule. Možná spolu měli nevyřízené účty nebo se spletl a mluvil o někom jiném, ale já zvedla oči a prohodila: "Nebudu si kazit tak hezký den, jedeme pryč." Projeli jsme ještě pár uliček a vrátili se k autu. Třeba jsem udělala chybu a možná bych změnila mínění o muži, který mi vstoupil do virtuálního života, ale přece jen mi zůstala špetka naděje, že není tak špatný, "jak se povídá".

Tu noc jsme spala u syna.

Druhý den jsme přece jen obkroužili zmiňovanou nemocnici a já se rozhodla, že s prvními jarními paprsky navštívím i oddělení, ve kterém jsem strávila půl roku. Jistě se spousta věcí změnila, ale zcela určitě funguje kuřárna, ve které mne dostihlo poznání, že se na rakovinu umírá. A zároveň naděje mého příkladu, že se nikdy nemá nic vzdávat předem. S jakými pocity jsem tam nastupovala před deseti lety a jak rozdílné mám teď, když se pohledem na nemocnici loučím s městem, které tak poznamenalo celý můj život.

I stromy brečí

Pohlaď kůru vzrostlých stromů,

teplo prsty protéká,

Míjíš je při cestě domů,

jezdíš k nim i z daleka.

Lesem ticho rozléhá se,

jen pár šumů ve větvích.

Obnaženi v drsné kráse

a v korunách bílý sníh.

Našlapuj tu bez povzdechu,

zvedni oči do výšek.

Pod nohami hebkost mechu,

pohozených pár šišek.

Podhoubím to kolem voní,

pavouk sítě spřádá si.

I stromy své slzy roní,

bez ohledu k počasí.

Ovaž plenou jejich rány,

zkus si pevné objetí.

Jejich pláč, ten není hraný,

cítí totiž, jak je ti.

Autor: Iveta Kollertová | neděle 24.10.2010 12:13 | karma článku: 17.51 | přečteno: 1340x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Osobní

Vratislav Kozak

Profil cestujících ČD z roku 1997 a letošní navazující zkušenost

V roce 1997 jsem došel k závěru, kdo je podle mínění Českých drah jejich cestující. Upozorňuji, že se tehdy ve vlacích IC platil příplatek 60 Kč. Také nebyl regulován počet hracích automatů.

26.9.2017 v 16:19 | Karma článku: 8.00 | Přečteno: 282 | Diskuse

Kristýna Burgerová

Když je šéfem terorista

Víkend pro mě znamenal jediné. Páteční odpoledne a sobotu, to jsem měla dobrou náladu. Od nedělního rána mně bývalo zle. Zle z toho, že musím jít zase do práce.

26.9.2017 v 7:38 | Karma článku: 14.48 | Přečteno: 682 | Diskuse

Iva Marková

94 měsíců jsem prožil jako galejník

Ladislav Matyáš (1910-2008) byl v r. 1952 odsouzen k 16ti letům odnětí svobody, propadnutí jmění a ztrátě čestných práv občanských. Rehabilitován byl v r. 1993.

25.9.2017 v 22:06 | Karma článku: 21.64 | Přečteno: 566 | Diskuse

Jan Jílek

Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá

Malování je děsná zábava. Strávil jsem kreslením celé odpoledne. Tedy do chvíle než se dostavili herci a Ivana Sovišová, kterou jsem pozval, aby se seznámila jak se souborem, tak hlavně se Zuzanou.

24.9.2017 v 23:55 | Karma článku: 7.21 | Přečteno: 167 | Diskuse

Jiří Jiroudek

Pět z milionu

Proč právě tento nadpis ? Protože mně nejen cosi, ale ,,kohosi" i připomíná. Herce. Herce Jana Třísku. Film z r. 1959 byl dosti poplatný době svého natočení. Ovšem jedna scéna z onoho povídkového filmu mně v paměti utkvěla.

24.9.2017 v 22:29 | Karma článku: 14.59 | Přečteno: 857 | Diskuse
Počet článků 52 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1954
Jsem optimistická vozíčkářka, rychlejší než vítr.. někdy..

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.