Knížka osudu

Oslovím tě možná, člověče.  Venku se pomalu stmívá.  Co vody mezi prsty proteče  a kolik očí se teď dívá.

Zkouším před tebou smeknout,
tvá hra má dneska premiéru.
Prsty se tě chci jen dotknout
než hudba zazní do éteru.
Zapomínej na všechny hádky,
otáčej již popsaný list.
Začti se jak dítě do pohádky,
i to je život, buď si tím zcela jist.
Kde končí má knížka osudu,
tam jiná, tvoje začíná.
Ne, kázání ti dávat nebudu,
snad radu u sklenky a vína.
Loučení, to mi nepřísluší,
jen lásku v srdci nabízím.
Je mi tak lehko i na duši.
A tobě? Odpověď přece vím.