Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Střípky vzpomínek - Maminka

Věčná optimistka, posedlá chytáním úsměvů a pozitiv z druhých, pololežící na posteli přemítá o životě. Pro někoho dovolená, pro jiného prázdniny, a co ten zbytek? Peklo na zemi, stereotyp a zažité úkony. Proboha, za čím se tak pachtíme?Pro peníze, pro budoucnost?

Dnes ráno cvakla klika u mého pokoje a na židli se sesula moje maminka. Třásla se jak lístek osiky, dýchala krátkými nádechy i výdechy a oči měly skelný výraz. Ústa protažená do smutku a náběh pláče.
"Ivko, udělej mi kafe.. snad mi pomůže.. já bych tu už neměla být," zazněla její první slova. Dívala jsem se mlčky na její vrásčitou tvář a v hrdle jsem měla knedlík. To nám to ráno pěkně začíná.. musím zavolat doktorku, pomyslela jsem si a sáhla po telefonu. Hledala jsem slova uklidnění, ale jakoby zdroj vyschnul. Tyhle momenty jsem zažila už tolikrát, že jen ztěží mé rty vyslovily to, co maminka chtěla a potřebovala slyšet.
"Mami, to bude dobrý, zhluboka dýchej a vem si Neurol. Doktorka za chvilku přijde. Vždyť víš, že já tě potřebuju. Malej tě má moc rád... ", pokračovala jsem, jak už tolikrát, ale myslím, že mě neposlouchala. Seděla jak hromádka neštěstí, prsty křečovitě propletené.
"Vidíš, Ivko, ani ten hrnek neudržím," zadívala se na kapku, rozlitou na stole.
"Ale mami, nic se neděje.. pusť si na chvilku kyslík, odpočiň si.. kafe je stejně horký," prosebně jsem se snažila vyloudit aspoň jiskřičku úsměvu. Její pohled ten můj minul a zůstal viset na "ničem". Žádný bod, žádný zájem. Měla jsem pocit, že naslouchá vnitřnímu životu svého těla. Odpočítává tep nemocného srdíčka a zoufale se snaží vrátit zpátky plnohodnotnou kapacitu plic.
"Mami," hlas se mi zachvěl a já zamrkala ve snaze, udržet slzy za víčky. Nesnáší, stejně já, lítost.
"Jdu si lehnout..," oči ožily přítomností a maminky třes se zklidňoval.
Dveře se zavřely a tentokrát jsem se já zadívala na neexistující předmět venku. Panenky se roztekly a slza zvolna stekla po tváři.


Vím, co by si přála.
Vím, jak se bojí a jak si zároveň přeje klidný odchod.
"Maminko moje", zašeptala jsem.
Stáří, spojené s bolestí, bezmocí a pocitem totální opotřebovanosti. Vzpomněla jsem si na její větu: "Ivko, vy už mě nepotřebujete."
V chodbě to zapískalo a rozvrčel se kyslíkový přístroj. Ozval se dusivý kašel a zavrzání postele.
Uhnula jsem očima z nekonečna, otřela si tvář a upila kafe.
Vzala jsem svůj sešit a začala psát dopis.
Pro maminku:
...

Milá maminko,
je spousta vět, které jsem ti ještě neřekla, je spousta vzpomínek, které se mi teď, v mých skoro padesáti letech, vrací. Čas nám hrozně utíká, oběma. Je to už dlouho, kdy ti chodily moje dopisy z Chomutova. Pamatuješ?
Psala jsem i na pytlíky od jehel a škemrala po onkologii o papír. Už tenkrát jsem všechno podstatné házela na papír. Mohla bych ti všechno říct, ale znáš mě. Motám jedno přes druhé. Před tebou jsem pořád malá bázlivá holčička, co se bála čerta pod postelí, když jste s tatínkem odešli na ples. Bylas moje princezna a všechno na tobě zářilo a svítilo. Blýskající se šaty, šperky, které jsem ti tajně okukovala, když jsi byla v práci.
Víš, maminko, já vím, že jsem pořád fantazírovala, ale to nebylo lhaní. Nechtěla jsem někomu ublížit, jen jsem tenkrát žila v jiném, pro tebe nepochopitelném, světě.
Vzpomínáš na mé kradmé kroky k tobě ložnice, když jsem se bála smrti?
Plakala jsem ti v náručí a tys mne hladila a uklidňovala. "Ivetko, co mám říkat já, mně už je čtyřicet," tos mi tenkrát šeptala uprostřed černé noci.
A jak to uteklo? Bože můj, přes třicet let zpátky.

Maminko, drahá maminko, vzpomínám na dny, kdy jsem byla nemocná. Ustlalas mi na gauči v obýváku a dávala studený obklad na čelo. Hladilas mne po zádech a já blouznila z horeček. Měla jsem pocit, že na mě padají peřiny a polštáře. A tys mne starostlivě konejšila.

A co ty naše večery? Vzpomínáš?
Tatínek byl ve večerní škole, já, ty a brácha jsme se uvelebili na křeslech i gauči a povídali si u černé hodinky. Vyprávěla jsi o svém dětství, o tom, že jsi neměla ani jednu hračku, o polích, kde jste museli pracovat. Bylo to tak vzdálené a nepředstavitelné. Teď už vím. Už chápu tvůj trpký a přitom šťastný úsměv.
Maminko moje, kdybys jen věděla, jaké štěstí jsem prožívala já, když jsi mi k Vánocům dala můj první zlatý prstýnek a jak moc jsem obrečela první vánoční svátky bez tebe a táty. Já vím, byla jsem to já, kdo se chtěl mermomocí osamostatnit, já se tak překotně vdala. Byla jsem hloupá.. hloupá i naivní. Za chyby se platí a jen doufám, že narozením mé první dcery, tvé vnučky, to zlé bylo zapomenuto.
Víš, mami, když nám odcházel táta, když jsme spolu stály nad jeho postelí a on už nevnímal tu naši lásku, tenkrát jsem nepochopila ani zlomek tvé bolesti. To přišlo mnohem později, až u mé nemoci. Až když jsem sama pocítila tu beznaděj, že se neuzdravím.
Čím vším jsi musela projít?

Nenacházím dost slov, abych ti poděkovala za ta léta obětování na úkor tvého zdraví. Těch nocí, kdys mne omývala, krmila, dávala pít. Jak ti muselo být, když jsi viděla, jak pomalu odcházím za tátou. A té síly, s jakou jsi mne vyrvala jisté smrti. A já se teď cítím tak bezmocná. Ne svou nemocí, ale tím, že ti nemůžu vrátit onu starostlivost a sílu.

Maminko, ležíš vedle v pokoji a já ti nemohu ani dát pít, stisknout ruku.
Pořád tě potřebuju jako když jsem byla malá. Můj život je s tvým spojen zlatou nitkou lásky, která je sice tenká, ale pevná. Já tě chápu, chápu tvou bezmoc. Procházím tím den co den. Jen jsem věkem silnější. Mám o tebe strach, maminko. Mám strach tu zůstat sama. Neslyšet tvůj tichý hlas. Necítit tvé jemné pohlazení. Bez tebe by tu bylo zoufale prázdno, víš?
Mám tě moc ráda, maminko!
Tvoje Ivka

...

 

"Pšššt"..

šeptáš mi

a mrkneš ze zvyku

Bez díku pokýveš hlavou

náladu hravou

s odstínem azuru

jen zdvižený koutek připomíná

 

"Bože, ta špína",

špitneš do ticha a ruka vrásčitá

přejede po stolu

.

Jsme spolu

má milá

kapka krve teprve ukáže se

v malé žilce na zápěstí.

 

Ty moje štěstí,

myslím si

a krokusy očima hladím.

 

Jsem tvým mládím.

Mluvíme beze slova

ty praktická

já snová

a čtyřlístek v notýsku nás pojí.

Zármutek se hojí.

 

Maminko!

Zůstaň tu se mnou,

srdce prosí.

Buď mým deštěm

i kapkou rosy

.

Světlo bez stínu není.

přichází

vysvobození

.

Nechtěj,

abych zapomněla.

 

Maminko!

Jsem po tobě

celá..

 

Na památku mé maminky, která mne opustila v únoru tohoto roku a zítra by slavila svůj svátek. Noste ty své na rukou a v srdci, teprve s jejich odchodem člověk zjistí, jak vzácného člověka ztratil.

 

 




Až jednou odejdu,
nepřijdu do nebe..
mlčky se posadím na židli u tebe.
 
 
Až jednou odejdu,
teplo ti zanechám..
neboj se, já nikam ještě teď nespěchám.
 
 
Až jednou odejdu,
nech fotku na stole..
je jedno, kde budu, nahoře anebo tam dole.
 
 
Až jednou odejdu,
srdce se rozbuší..
budu tam schoulená, ta těsnost neruší.
 
 
Až jednou odejdu,
nezmizím docela..
zrcátko napoví, co jsem tím říct chtěla.

 

Autor: Iveta Kollertová | sobota 11.9.2010 20:00 | karma článku: 21,79 | přečteno: 1056x
  • Další články autora

Iveta Kollertová

I s vozíkem si dojedete za štěstím

Každá toulka přírodou má své kouzlo, ale jak a co cítí ležák, kterému narostla křídla? Usedněte, prosím, já vás provedu zvířecí říší.

7.8.2011 v 20:13 | Karma: 27,13 | Přečteno: 1872x | Diskuse| Osobní

Iveta Kollertová

Toulám se

Rozverně se poohlížím po článcích druhých a naskakuje mi husí kůže nad titulky o politice, o tunelářích, o státě, kterému se přetrhla nit v toku dějin. Ne, ode mne nečekejte moudra a rozhřešení. Já píšu po svém, nemám život jako peříčko, ale moc ráda si nasazuji perutě.

12.4.2011 v 8:05 | Karma: 22,56 | Přečteno: 1422x | Diskuse| Osobní

Iveta Kollertová

A ty se ptáš, co já?

Omlouvám se za vypůjčený titul z písně a za tykání. Druhý sváteční den po Štědrém dnu by měl být odlehčený, nehnat k depresím všeho druhu, nekritizovat kdejakou prkotinu v okolí a nenaříkat nad drahotou, nízkým invalidním důchodem nebo politickým šachmatem. Pojmu tedy článek po svém.

26.12.2010 v 9:53 | Karma: 24,46 | Přečteno: 1869x | Diskuse| Osobní

Iveta Kollertová

Obyčejný výjezd sanitou? Ale kdeže..

Znáte mne, nejsem příznivcem negativních zpráv, uplakaných večerů či ukňouraných stížností na děj kolem nás. Vím ale, že je onen příliš optimistický pohled na svět leckdy brán jako nepatřičný, nevhodný a uměle hraný. Ne tak u mne, vločka v oku mě rozesměje, do závějí rýpu klacíkem, ačkoli vím, že se nedostanu dál než dva metry od vchodu.

16.12.2010 v 12:16 | Karma: 39,05 | Přečteno: 9820x | Diskuse| Osobní

Iveta Kollertová

Dvakrát v roce Vánoce

Nejsem příznivcem hromadných oslav i svátků, jen vánoční dny se poněkud a chtě nechtě dotýkají každého z nás. Srdce jihnou, nevraživé pohledy mizí a příslušnice něžného pohlaví smýčí, gruntují, perou, čistí. Já ne..

11.12.2010 v 11:00 | Karma: 28,18 | Přečteno: 2616x | Diskuse| Osobní

Iveta Kollertová

Jak se žije v zimě za pouhým oknem?

Bezvadně a lituji ty, kteří zimu nemusí a přesto ráno co ráno stopami kopírují ty druhé. Ačkoli mne táta učil prvním krůčkům s bruslemi na nohách nebo předváděl výšlap v lyžích, téma zimní mne míjelo na sto honů. Jsem, holt, teplomilka.

4.12.2010 v 18:28 | Karma: 20,83 | Přečteno: 1430x | Diskuse| Osobní

Iveta Kollertová

Zastav se a stav se

Rok od roka je mé bilancování uplynulého času škrobenější a odměřenější. Ne, že by nebylo, co hodnotit, ale nějak se mi nechce vracet a připomínat si chyby, kopance i úspěchy. Bez komentáře zůstává zdravotní stav, i když, proč si to nepřiznat, neměnný je pořád lepší než zhoršený. Ale dnes udělám výjimku a pokusím se lehce shrnout uplynulý rok.

30.11.2010 v 18:33 | Karma: 24,01 | Přečteno: 1719x | Diskuse| Osobní

Iveta Kollertová

Mobilní imobilita

Řekne-li se ležák, mihne se před očima a díky obrazotvornosti člověk starý, vetchý, posetý vráskami, jak schoulen pod peřinou, upřeně zírá na jedno místo.

29.11.2010 v 10:09 | Karma: 22,61 | Přečteno: 1679x | Diskuse| Osobní

Iveta Kollertová

Moment zániku

Hodinová ručička se pomalu sunula po kulatém ciferníku a doba oběda se blížila. Po nebi se líně sunuly mraky a měnily tvary. Dívala jsem se do dálky a zaposlouchala se do prozpěvování vrabčáka za oknem. Klid, popolední pohoda po dobrém obědě. Nic nenasvědčovala blížícímu se strachu a bolesti. Přicházelo to pomalu, plíživě jak prodloužený stín od plynové lampy v podvečerní uličce. Nervózně jsem se posunula na posteli a zhluboka nadechla.

18.11.2010 v 18:13 | Karma: 18,81 | Přečteno: 1277x | Diskuse| Osobní

Iveta Kollertová

Po starých koldomských schodech

Koldům, můj milovaný, zatracovaný, unikátní Koldům. Těch let, kdy jsem poznávala každé zakoutí, místa na schovávanou. Tajemnost, láska, pláč, radost i strach ze suterénů.

18.11.2010 v 12:41 | Karma: 18,05 | Přečteno: 1844x | Diskuse| Osobní

Iveta Kollertová

Mám se pořád hezky

Tak nějak se nám dny nemění, rána i večery do tmava a nálada úměrná počtu vypitých sklenic kafe. Děj, probíhajíci ve čtyřech stěnách, by se dal shrnout třemi větami, ale jelikož nejsem přítelem strohého sdělení, rozvedu myšlenky, přidám synonyma a popíšu stav tak, jak ho vidím já.

16.11.2010 v 18:24 | Karma: 38,78 | Přečteno: 6004x | Diskuse| Osobní

Iveta Kollertová

Podzimní courání

Blížící se zima mi stahuje hodiny venku na minuty a čas, strávený v pološeru, prodlužuje stíny v pokoji, jinak laděného do letních šatů.

24.10.2010 v 12:13 | Karma: 17,96 | Přečteno: 1344x | Diskuse| Osobní

Iveta Kollertová

Razítko na mobilitu

Budiž povzbuzením i návodem veškeré dění kolem získání elektrického vozíku. Mám to v kapse nebo ne?

19.10.2010 v 16:13 | Karma: 19,46 | Přečteno: 1695x | Diskuse| Osobní

Iveta Kollertová

Božský koncert "božského" Karla Gotta

10.10.2010 - datum, které se nezapomíná a pro mne symbol vzpomínky na totální sebedestrukci, naději i splnění dlouholetého snu.

11.10.2010 v 17:13 | Karma: 34,40 | Přečteno: 5641x | Diskuse| Kultura

Iveta Kollertová

Jak jsem málem přišla o rozum

Nemám nic proti vyšetření čehokoli, koneckonců, po absolvování kolonoskopie i gastroskopie v jeden den, mne nemůže hned tak něco rozházet, ale přiznám se, nemám ráda psychology.

8.10.2010 v 13:05 | Karma: 31,16 | Přečteno: 2879x | Diskuse| Osobní

Iveta Kollertová

Příspěvek na auto, díky vám!

Nerada prosím o cokoli. Nerada se doprošuji pomoci, byť by byla vcelku dosažitelná. Výhody handicapovaného člověka šly doposud mimo mne, pokud nepočítám polohovací postel na dálkové ovládání. Ale i její získání nebylo mou iniciativou, navíc doplatek v částce tří tisíc byl tenkrát nad moje možnosti.

2.10.2010 v 12:31 | Karma: 27,95 | Přečteno: 2391x | Diskuse| Osobní

Iveta Kollertová

Jak jsem na úřad (ne)dojela

Vyrušení z každodenního stereotypu bývá načerpáním energie a sil do dnů, kdy není paží, které by mne vyvezly ven. Nestěžuji si, naopak bych den natáhla na 26 hodin a zrušila bych noc.

24.9.2010 v 20:13 | Karma: 23,56 | Přečteno: 1671x | Diskuse| Osobní

Iveta Kollertová

Lucka Bílá, Karlův most a nevidomý svět

Zdá se to nesrovnatelné, ale mé dnešní vyprávění zavede do hlavního města, do divadla Ta Fantastika, na Karlův most a skončí neskutečným setkáním.

20.9.2010 v 16:13 | Karma: 33,15 | Přečteno: 3893x | Diskuse| Osobní

Iveta Kollertová

Knížka osudu

Oslovím tě možná, člověče. Venku se pomalu stmívá. Co vody mezi prsty proteče a kolik očí se teď dívá.

18.9.2010 v 15:04 | Karma: 15,03 | Přečteno: 1293x | Diskuse| Poezie a próza

Iveta Kollertová

Pařez

Zapraskání větvičky pod nohou a člověk zbystří, zastaví se a zaposlouchá do vzdálených zvuků civilzace. Správné houbařské oko spočine v blízkých břízkách, nic na tom nezmění jiné roční období.

18.9.2010 v 11:30 | Karma: 12,14 | Přečteno: 1299x | Diskuse| Poezie a próza
  • Počet článků 52
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1962x
Jsem optimistická vozíčkářka, rychlejší než vítr.. někdy..

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Co právě poslouchám

Oblíbené knihy