Jsem jaká jsem a nemám ráda fňuk

Odpověď na článek blogera p. Hrebenara: http://hrebenar.blog.idnes.cz/c/154799/Mejsehezky-je-pouhou-pozou.html

Výjezdy na vozíku jsou pokaždé jiné. Zpívání pod širým nebem, chvění listů, kamínky na cestě, kočka za oknem, zrezavělá značka i grafity na zdech mne uvádí do stavu dítěte, které poznává svět. Jak jsem mohla být tak slepá?

Stejně tak poznávání lidí, jiná nátura, jiné myšlení, pesimisti i optimisté každým coulem.

Já a pan Hrebenar. Jak mně se líbil bojovník za lidská práva, potažmo handicapované. Konečně někdo, kdo se obuje do nabubřenců v politické cechu, kdo prolomí zeď svým odhodláním. Mám ráda bojovníky za druhé, jenže to má háček. Ti druzí musí chtít. Hrdě jsem si přidala p. Hrebenara do přátel, klikla na jím vytvořenou stránku Stop odebírání a snižování příspěvků. Upřímně mi bylo a je líto těch, kterých se to dotkne. Po určité době mne překvapila zpráva od autora zmiňovaných stránek. Stručně řečeno obsahovala jedinou výzvu: Nediskutuješ, vypadni. Aspoň tak jsem jí vnímala já. Kde zůstala soudržnost těch, kteří hledají informace, tichou pomoc, přátelství a soucítění. Překvapilo mne to, i poslala jsem autorovi soukromou zprávu, aby přece jen zvážil a přehodnotil psaný vzkaz. Odpovědi nezveřejním, ale přesvědčily mne, že s panem Hrebenarem cesta nevede.

Na druhý den jsem zjistila, že mi zmizel z přátel, pěkně potichu, bez mého přičinění, faktem je, že bych ho zřejmě vyhodila sama. Ale nikdy by mne nenapadlo si z kohokoli utahovat nemožnost chůze. Gaučománie zřejmě vznikla z jednoho jediného důvodu: z dialogu, ve kterém se sám zmínil, že měl u sebe ministra a seděli spolu na gauči.

Vážený pane Hrebenare, narovinu.. vy chcete brát, chcete brát všechny možné příspěvky i dávky, chcete, aby vás lidé kolem uznávali (nic proti), chcete být litován a zároveň si dokázat, že vy jste ten jediný vyvolený, který to myslí s handicapovanými dobře. Nikdo není pyšný na bezmocnost, ale může být pyšný na to, co nabídne. Kritizujete vládu, politiky, úřady, nemocnice, maminku. Vy nepíšete kvůli druhým, vy žalujete světu. Měl jste a máte (jakožto člověk vzdělaný, jak jste mi naznačil) tucet možností, jak se zapojit do veřejného života. Ale vám ta obětní póza vyhovuje.

Já vás chápu, jste v podstatě nešťastný, že ten život není podle vašich představ. Věřte mi, mám noci, které propláču, nikoli nad svým osudem, ten se nezmění, pláču nad bezmocí pomoct druhým. Vzít svou vnučku do náručí a proběhnout se s vypuštěným drakem. Pláču nad nemohoucností před nejezdícím výtahem. Pláču nad bývalým zeťem, který kvůli drogám zpackal život dceři a celé rodině. Ale usmívám se, když mi pečovatelka vymění záclony, usmívám se, když mi na facebooku přítel napíše "dobé jitro, Ivet", usmívám se, když ráno otevřu oči.. já totiž smím.

Napsal jste, že vám závidím, ale já nemám co. Možná vás lituji, to ano. Já totiž mám svou práci, i když je téměř zadarmo. Já mohu na vozík a jezdím rychleji než vítr. Já mohu do náruče druhých, srdce se mi rozbuší a cítím paže kolem zad, já mohu i do auta (protože mám přátelé, co mi obětují čas i svou sedačku). Pravda, sama auto nemám a o koupání se mi může jen zdát. Na nohy se nikdy nepostavím, hvězdy už metat nebudu, ale mám nad hlavou celý vesmír a mám ještě něco, srdce, do kterého se toho spoustu vejde.

Ne, pane Hrebenare, ta přezdívka mne vystihuje se vším všudy a vám mohu popřát pouze a jediné: Mějte se hezky! Pozdravujte v Chomutově, bydlí tam můj syn a je tam úžasný lesopark, i koníka jsem nakrmila :-)

PS: Zkuste si přečíst mou knížku Svlečená do naha, možná pochopíte, že jsem otevřenější a upřímnější než se zdá:

http://eroika.cz/katalog-titulu/domaci-literatura/svlecena-do-naha.aspx

...

Já prostě chci

Z počátku bylo jen slovo máma,maličké dítě a místa známá.Široké lány a kosy ženců,zrozena z lásky, obraz Blíženců. Ďábel se krásou honosil dravě,anděl jen ležel v zelené trávě.Dva v jednom sídlí, perou se totiž,to je pak moje největší potíž.Doba všech lásek letí mi hlavou,pokřtěné Labem nebo Sázavou.Svatba i rozchod, maličké děti,malérů spousty, slz jako smetí.Courám krajinou z místa na místo,vymetu hloupost, chvilku je čisto.Pak přijde osud a smutná rána,komu zazvoní najednou hrana.Anděl se vrátil, roztáhl křídla,v krvi rozbouřil maličká vřídla.Ďábel se chechtal, držel mou duši,prý: "Holka, dívej, smrt, ta ti sluší".A žena vstala, zrozená z lásky,krvavé nohy kladla na klásky.Dlaní se dotkla samotných mraků,zvládla i úder přimých ataků.Teď zády k ďáblu smířena sedí,lásku má kolem, to všichni vědí.S andělem zpívá menuet boží,kdo jí tu lásku však k nohám složí?Můj příběh končí nebo začíná,jsem ještě v trestu nebo nevinná.Můj pohled na svět je, zdá se, jiný,nehledám marnost, nehledám splíny.Chci jenom ruce podat všem kolem,chci zasít lásku v tom nitru holém.Chci mít svou víru, důvěru, něhu,chci dojít zase k dalšímu břehu.Chci mrak i slunce, vítr i deště,chci mít jen ráda, milovat ještě.Chci hladit dlaně, obejmout sen,chci se probouzet a vítat den.Chci moře, potok, rybník i řeku,chci zemi rodnou, chci vidět Mekku,Chci aby lásku už poznal každý,chci prostě jenom žít v srdcích navždy.