Já jen poděkuji

My, řekněme, nucení samotáři, hledáme občas někoho, kdo nás virtuálně obejme, kdo osuší občasnou slzu lítosti i dojetí, kdo odpoví na tichou prosbu o odezvu.

Mé první krůčky internetem hledaly a tápaly. Abstinenční příznaky a touha po setkání. S kýmkoli. Jediný hlas v mém pokoji byl ten můj a občasné mňouknutí nebo návštěva mi nemohly nahradit večery, kdy jsem přepínala z jednoho kanálu na druhý s vědomím, že tam bude notoricky známá komedie či film pro pamětníky.

Chybělo mi přátelství.

Byly věci, které jsem nemohla ani nechtěla předkládat rodině. Byly bolesti uvnitř, které neměly být utišeny, ale vyslyšeny. Hledala jsem vrbu i moudrou sovu. Pochvalu i kritiku (tu méně).

Mým prvním portálem, který si mne našel (všimněte si, že on, nikoli já), byl Peprnet. Zeleně zářící, vyzývavý, s nutnou registrací. Vykulená internetová i počítačová začátečnice klikla na registraci, zvolila svou celoživotní přezdívku Mejsehezky a světe div se, někdo mne tam oslovil a pozdravil. Tam, na té druhé straně monitoru jsem někomu stála za vyťukání banálního pozdravu. Pro mne nepředstavitelné. Byla jsem jak poutník, co se vrací z hor, dolů do údolí mezi lidi. K rodinnému krbu, plnému zářícího ohně. Ruce zmrzlé, nos červený. Ale mezi své.

Těch vět a pozdravů bylo mnoho, ale přátel, opravdových přátel zůstalo jen pár. Portál už dávno neexistuje, ale já získala sebevědomí a ztratila pocit osamění. Tři roky uběhly jak voda. Počáteční tápání vystřídala jistota a víra v dobré lidi. Otrlost vůči prudičům. A to hlavní, přátelství několika osůbek, kterým bych tímto chtěla vzdát hold.

Honza Krůta, skvělý textař, rádce, první kritik, kamarád do nepohody. Neměla jsem ani páru, že je to on, používal přezdívku a já až po roce zjistila, o koho to vlastně jde. Dodnes, když tápu a hledám námět, obracím se na něj. Je mi ctí, že mu mohu napsat. Je mi ctí, když odpoví.

Soninka, Sophinka, Sonča, zvláštní žena, ač mladší o několik desítek let (ježíš, to zní hrozně), je mou moudrou sovou. Ne nadarmo jsem zvolila její číslo v mobilu jako první, kam jsem odeslala svou tajnou SMSku z JIPky při akutním infarktu. Srdíčko se rozhodlo samo i ve své momentální bolesti. Nikdy nezapomenu na naše první setkání v Praze. Je mou stálicí i star. Pokud vzpomenu na Prahu, je Sonička na prvním místě a věřím jí víc než sobě.

Mohla bych tu vypsat všechna jména, ale po pravdě tato jsou má nejdůležitější z dob, kdy jsem začínala a jsem šťastná, že přátelství trvá, i když odloučení je tak veliké. Tím nechci snižovat další vzniklá přátelství, ať to je má oblíbenkyně s přezdívkou Italka (peče vynikající tvarohové buchty), Kevals, Hanička a Péťa, Pomněnka, Kvítko, Mireček Hladík, Evussa, Ufo i Jarimar (skvělé přezdívky, ne) a další a další.

Po pravdě, ty nicky používám pořád, já sama si vychutnávám přezdívku svou. Roztaju v momentě, kdy mne druhý osloví zdrobělinkou Mějsinko, och bože, ta naše krásná čeština.

Další přátelství přicházela s novými portály, ať to byly Pozitivní noviny, portál Proženy nebo Vanilka. Pozitivní noviny a jejich tehdejší šéfredaktor Václav Židek mi přihráli osobu, která v mém dalším životě rozjela akci "Ivet do ulic" (snaha získat lékařkou odpíraný vozík). Která je hlavní příčinou titulu s názvem "Svlečená do naha", mé knižní prvotinky. Paní Blanka Kubešová. Naučila mne trpělivosti i víry v sebe, ve své schopnosti i možnosti. Ukázala mi, jak by se měl chovat člověk k člověku. S úctou, s pokorou k životu, s pílí i optimismem. Pokud bych věřila na anděly, tak ten titul by na ní pasoval beze všech pochyb.

Mohla bych pokračovat dál a dál, i věčně propíraný facebook mi poskytnul tolik potřebnou náruč a komunikaci. Tímto přátelé z facebooku zdravím. Nemohu tu popsat pocity druhých lidí, kteří tiše leží na svých vyměřených metrech. Každý si svůj úděl prožívá jinak, ale kdybych jen trochu mohla, kdybych měla tu moc změnit všem jejich osud, předala bych jim obyčejné funkční počítače. Aby stejně jako já už nikdy nebyli sami. Já vím, pravé objetí dá daleko víc a je nenahraditelné, umělá kočka taky nevrní, ale já jsem za blikající monitor vděčná. Za každé slovo z klávesnice. Vy tam na druhé straně mi dovolujete nakouknout do vašich životů. Nasloucháte mému údivu i smíchu. Čtete těch pár vět, které oslavují zázrak, jakým je život. A možná, že ve vás všech zůstane malá maličká stopa, ze mne.

A co víc přát?

Děkuji za přátelství, děkuji za setkávání se.

 ..

Přátelství

V nocích, jenž zdají se dlouhé,

sedí u tvé postele.

Porozumí větě pouhé,

i myšlence domnělé.

Drží ruku při horečce,

utírají z čela pot.

Narovnaj kanýr na vlečce,

ví, kdy přijít právě vhod.

Svěřuješ jim svoje přání,

tvou vrbou se stanou hned.

Pomáhají bez váhání.

v zimě podají ti pléd.

Kvůli tobě roní slzy

v chvilce, kdy zabolí svět.

Tvůj zármutek i je mrzí

a neumí závidět.

Mám to štěstí, mám tu taky

ty, jenž dávaj naději.

Odeženóu z nebe mraky,

díky nim se usměji.

Moje milé přítelkyně,

přátelství,

to bude věčné

Ať bydlíte v Praze, v Zlíně,

děkuji, jste jedinečné.