Proč jsme ministrům ukradení?

Protože nechápou, že i tak obyčejný člověk může být důležitý. Že i handicapovaní mají své cíle, své sny, své potřeby. Že se chtějí, aspoň minimálně, rovnat těm zdravým.

Pořád se točící otázky, zda se o nás stát stará a opakující se nesmyslné věty o šetření na úkor handicapovaných, mne žhaví doběla.

Za sebe se necítím být šizena v možnostech o podporu jakýmkoli směrem, od příspěvku na auta, po nový počítač. Je pouze mou volbou, zda si zažádám a podstoupím poněkud zdlouhavé martirium ohledně přiznání. Neuspěju na straně jedné, zkusím to jinde. Padám hlady, nepadám, mám střechu nad hlavou, mám.

Ale co je do nebe volající je fakt, že o mně rozhoduje někdo, kolem něhož prošly nemoci a jeho diagnostikování na míle daleko. Někdo, kdo si ráno uváže kravatu a po svých dojde do kanceláře (pardon, nikoli po svých, pěkně přistaveným automobilem), někdo, pro koho není problém zadat pin u bankomatu a vybrat tisíce. Ten, kdo v tom nežije, nemůže vědět, jaké máme potřeby, jak rozlišné jsou projevy jednoho onemocnění. ´Vozíčkář nezná svět a život nevidomých, hluší nepochopí človíčka s obrnou.

Je zapotřebí zjednodušit získání příspěvku, čekací lhůty a zajistit individuální přístup ke každému handicapovanému. Od čeho jsou praktické doktorky? Ta má mne neviděla osm měsíců. Nejsem důležitá, nestěžuji si. Naprostý nezájem o mne jako o člověka. Diagnóza po telefonu, a myslím, že nejsem, bohužel, jediná.

Jistě, pan ministr může navštívit jednoho z mnoha tisíců, ale pokud si udělá na základě jedné návštěvy úsudek o potřebách všech handicapovaných, tak podle mne rozum příliš nepoužívá. Spíš si myslím, že ze slušnosti přikývne, vypije kafe a hlavou se mu honí daleko prozaičtější myšlenky.

Jasně, šetřit se musí, jsme země maličká, co tu jakž takž klapalo, se prodalo nebo zkrachovalo. Šefové na vyšších postech jsou za vodou a ty, človíčku, plať. Nemám nic proti utahování opasků, ale musí být na všech stranách. My dole si odepřeme maso na neděli, ti uprostřed dovolenou u moře a ti nahoře nový mercedes v garáži. Pravda, bude mne mrzet, že kočky nemají na nové škrabadlo, může mne mrzet, že místo dvou výletů na vozíku, bude jen jeden, ale krucinál. Vždycky jsme před někým poklonkovali, nejdřív před Ruskem, nyní si sedáme na hýždě před Američanama. Co to takhle začít po našem, českém.

Kam zmizely zlaté české ručičky a národní hrdost?

Nebudu klopit hlavu nad tím, že mi důchod nestoupá úměrně s výplatou ředitelů. Nebudu fňukat, proč zrovna já mám ten pech a nemůžu žít jako ředitel vápenky. Spíš budu hledat cestu, jak překlenout dobu "nečasu(e)", jak dokázat druhým, že nejsem ubrečená padavka.

Jsem handicapovaná a ležák, no a co? Mám důchod, mám práci, mám zdravou rodinu, mám kočičky, které netrpí hladem a mám chuť žít. I když se zdražuje, ubírá, přichází občasné bolesti i kolapsy.

Ale, snad se má vnoučata budou mít jednou líp.