Jak jsem se namíchla

Ačkoli jsem naprosto pohodový človíček, nastanou situace, které mne dokážou nadzvednout na loktech, čpí síra i oheň. Nejsem přítelem urážek a trestu, byť by si to mnohdy někdo zasloužil, ale miluji lehkou ironii a hlavně slušnost.

Moje milovaná maminka si ke konci své pozemské cesty užila víc než dost a děsila se obzvláště jednoho oddělení, plicního. Nebyla to ani tak neochota sestřiček, jako osoba primářky tohoto oddělení, která jí děsila při představě nové hospitalizace.

Vážně jsem klidný a rozumný človíček, který hledá řešení neřešitelných záležitostí, ale jednání této primářky mne rozžhavilo doběla. Posuďte sami: Maminka nastoupila na toto oddělení s horečkou a nedostatkem kyslíku v plicích. Její stav byl vážný, šedivá tvář, fialové rty. Bláhově jsem si myslela, že jí pomohou. Večer mi volala, drkotaly jí zuby a brečela do telefonu. "Ivko, mě je hrozná zima a nikdo si mě nevšímá. Primářka tu byla a řekla jen, že toho nadělám. Když prej mám horečku, tak se třást musím. A já potřebuju na záchod. Mám strach tam jít sama."

Krev se mi napěnila, ale snažila jsem se jí uklidnit s tím, že má zavolat sestru a požádat jí o přikrývku navíc a doprovod. Maminka zamáčkla mobil a mě zůstal v hrudi nepokoj. Znáte to? Jako když se má něco stát. Nervozita mě donutila zvednout mobil a zavolat mamince zpátky. Nikdo mi to nezvedal. To už jsem neváhala a vytočila číslo plicního oddělení.

"Dobrý večer, nemohu se dovolat mamince, mám o ní strach, je v pořádku?" vysypala jsem ze sebe. Z druhé strany se ozvalo neosobní: "Jé, paní S. odváží na ARO, našli jí ležet na zemi."

Ta chvilka se zapomenout nedá. Nebyla jsem schopna jediného slova. Nechala jsem se spojit s oddělením ARO. Maminku zaintubovali, naděje mi moc nedávali. Zjistili zápal plic, vzadu na hlavě hematom, neschopnost vlastního dýchání.

Zkrátím vyprávění, maminka byla bojovnice, po třech dnech už dýchala sama, po týdnu jí převezli na internu. Na plicní jít odmítla. Těch hospitalizací bylo opravdu mnoho, zhruba jednou za měsíc jsem volala pohotovost. Pokud přijeli již "známí" lékaři, věděli o maminčině fóbii z plicního a automaticky jí vozili na interní. Jednou ale bylo plno a ona opět skončila na plicním. Do tří dnů mne prosila o pomoc, nejen že byla primářka arogantní a snad ze zásady neinformovala o stavu pacienta, ale co je to za člověka mne utvrdila vyprávěná příhoda. S maminkou ležela na pokoji paní, u které bylo podezření na rakovinu. Mezi ní  primářkou proběhl následující rozhovor:

"Paní Nová, máte rakovinu, půjdete do hospicu."

"Já mám rakovinu? Bože můj!" Paní se roplakala.

"No nebrečte, musíme tam jednou všichni, zbalte se, za chvilku pro vás přijedou."

Když mi maminka vyprávěla tento rozhovor, řeknu vám, být ta doktorka poblíž, padnou i vulgární slova. Jak mohla být tak necitelná. Té paní bylo přes sedmdesát, měla jistě děti, vnoučata a ona se k ní chovala jak k inventárnímu číslu.

Ten týden hospitalizace měl ještě dohru. Maminka dostala úporný průjem, zvracela a nebyla sama. Spolu s ní několik pacientů na oddělení. A to už jsem zasáhla. Napsala jsem řediteli nemocnice a objasnila mu situaci na oddělení. Vždyť maminka měla při příchodu do nemocnice 42 kg., po týdnu jí váha skočila o deset kilogramů níž. Celý týden dostávali k večeři jednu a tu samou pomazánku. Nutno ale podotknout, že na základě mé stížnosti přišla hygienická kontrola. Mé mamince už nepomohli (po mém dopisu jí okamžitě propustili domů a před odchodem jí vynadali, co si má co stěžovat), ostatním snad ano.

Těch plicních karambolů bylo ještě mnoho, nezapomenu na další z hospitalizací, kdy mamina opět skončila na JIP a během převozu se jí záhadně ztratily všechny věci a kabelka. Po mém telefonátu se kabelka najednou našla. Maminka mi nakonec na plicním oddělení zemřela. Její stav byl opravdu velmi vážný a ona už neměla sílu se o každý nádech prát. Nechci se domýšlet, jak probíhaly její poslední hodiny, jen doufám, že zemřela ve spánku.

Proč o tom píšu?

Nenechte si nic líbit. Netvrdím, že jsou všechny zdravotní sestry nepříjemné a všichni pacienti k zulíbání. Ale pokud vám vaši blízcí pláčou, něco je v nepořádku. Dotáhněte stížnost až do konce. Nehádejte se, sepište si vše v klidu, buďte nad věcí a za všech okolností slušní. Nechtějte se rovnat těm, co ubližují. Nestačí vynadat sestře, příště to odnese pacient, který se neumí bránit. Jen tak dosáhnem toho, že péče v nemocnici nebude strašákem. Dopisy adresujte na ředitele nemocnic nebo Svaz pacientů.

Koneckonců, zdraví  i nervy máme opravdu jen jedny, ne?

...

 
"Pšššt"..
šeptáš mi
a mrkneš ze zvyku
bez díku pokýváš hlavou
Náladu hravou
s odstínem azuru
jen zdvižený koutek připomíná
 "Bože, ta špína",
špitneš do ticha a ruka vrásčitá
přejede po stolu
Jsme spolu.
má milá.
kapka krve teprve ukáže se
v malé žilce na zápěstí.
 Ty moje štěstí,
myslím si
a krokusy očima hladím.
Jsem tvým mládím.
Mluvíme beze slova.
ty praktická.
já snová
a čtyřlístek v zápisníčku nás pojí
zármutek se hojí
 
Maminko!
Zůstaň tu se mnou,
srdce prosí
Buď mým deštěm
i kapkou rosy
 Nechtěj,
abych zapomněla.
 
Maminko!
Jsem po tobě
celá..